„Tento víkend to nemá cenu,“ odrazoval mě minulý týden František Zicha, který je duchovním otcem této akce. „Musíte počkat, až se otočí vítr. Fouká severák, my potřebujeme jižní, jihovýchodní vítr,“ vysvětluje. A navíc je Měsíc v úplňku, což noční odchyt neusnadňuje. Pan Zicha je na Sedle už šestým rokem. Celou monstrózní akci - chytá se od srpna do konce října - zpočátku financoval coby nadšenec ze svého. Nyní mu s projektem pomáhá Radek Lučan z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Právě s ním se v sobotu ráno potkávám v pět hodin ráno.
Na Sedlo se nyní dá kvůli opravě silnice přijet jen od Jeseníka. Když se kopce za zákrutou rozestoupí, objeví se hned nad obzorem výrazná záře. Jedu správně, silný halogen by měl zaujmout táhnoucí ptáky, ale i noční motýly (letí po podobných trasách) či netopýry. Šlapu nějakých dvě stě metrů na sjezdovku. Navádí mě hlasité ptačí cvrlikání, kterým vábí ptáky. „Hlavně se nám nezamotejte do sítí,“ vybavuje se mi varování, které jsem dostal. Proti ostrému světlu halogenu se mezera mezi oky špatně hledá. „Je to mrtvý,“ hlásí rozespale vědec, který si po několika nocích dovolil na pár hodin zamhouřit oči. Je to tak. Po týdnu severáku vane příznivý jižní vítr. Ale mraky chybí. Měsíc je sice v poslední čtvrti, ale pořád je příliš jasný.
Nad obzorem právě vychází Venuše v konjunkci s Marsem a Jupiterem. Začíná svítat. „Tak jim něco pěkného pustíme,“ prohodí Lučan poté, co dokouří cigaretu. Přepíná nahrávku z nočních hlasů na denní. V tu chvíli se zatřepetá v síti červenka, která ještě patří k druhům chytaným hlavně v noci.
Noční odchyt je místním unikátem. Žádné jiné místo v Česku podle Lučana nic takového neumožňuje. Kroužkovatelé využívají jedinečné vlastnosti sedla, které jako jedno z mála míst poskytuje ptákům škvíru k průletu pohořím na jejich trase ze severu na jih. A jeho sevřenost zase vědcům příležitost ptáky lapat, studovat a kroužkovat. Když se sejdou podmínky (právě nízká oblačnost zaručí, že ptáci sestoupí z výšky až k povrchu) s tahem, dá se tu prý za noc chytit i několik set ptáků. My se pro dnešek musíme spokojit jen s třemi nočními letci. „Neboj, jak se rozední, bude to lepší,“ věští ornitolog.
Za tři měsíce „lovu“ využijí skulinu v pohoří odhadem miliony ptáků, desítky tisíc protáhnou některé dny za pár hodin. Letos jich tady nachytali více než šest tisíc, za celou dobu trvání projektu zaznamenali na sto dvacet druhů. Nastoupat do kilometrové výšky dá opeřencům zabrat. Rozednilo se a dorážejí první návštěvníci. Mají za sebou již tisíce kilometrů ze Skandinávie či Sibiře a další na ně čekají. Na hřebeni s nimi cloumají poryvy větru. Ptáci dnes létají v hejnech po desíti patnácti. Snaží se držet co nejvíc nad korunami stromů. Toho ptáčníci využívají a napínají mezi nimi sítě. Celkem jich tu je napnuto na 350 metrů. V těch přímo na sjezdovce uvíznou jen občas. Tyto jsou určeny pro noční odchyt. „Oni sítě vidí,“ vysvětluje další člen týmu, studentka Anna Koukolíková. Ukazuje se, že prý nejsou vůbec hloupí. Prý mají třikrát víc neuronů v mozku jako srovnatelně velcí savci.
Nad námi postupně defilují hejna pěnkav modrých, sýkor, spatříme pár králíčků obecných. Jen ten stehlík nám dvakrát frnkne ze sítě. „Létající kleště,“ komentuje Lučan chycenou sýkorku, která se srdnatě brání a klove ho do rukou, zatímco ji vyprošťuje ze sítě. „Nejhorší je, že když se chytí jedna, přivolá i ostatní. Musíme se pak pěkně otáčet,“ vysvětluje. Pozorně čte stránky kolegů ze Skandinávie, kam dávají záznamy o jejich odchytech. „Když vidím, že mají odchyceno dvě stě sýkor, mohu si být jistý, že je za deset čtrnáct dní budu mít tady,“ popisuje trasu. A to pak stahují sítě, aby se sýkorami nezahltili.
Chyceného ptáka předá kolegyním, které ho změří, zváží, určí jeho pohlaví a podívají se, kolik má podkožního tuku. Na cestu dostane kroužek a může pokračovat dál. K čemu je to vše dobré? „Třeba kvůli zmapování migračních koridorů, kudy kdy jací ptáci letí,“ nabízí jedno z mnoha vysvětlení Anna Koukolíková. Letečtí dopravci o takováto data mají kvůli zajištění bezpečnosti zájem. „Například zjistíme, jestli ti kteří ptáci táhnou východo nebo západojižní trasou. Buď přes Gibraltar, nebo přes Bospor,“ doplňuje ji Lučan. Nejraději by projekt udržel co nejdéle. Jedině pak prý přinese obsáhlý balík dat, ze kterých bude možné vyvodit závěry. O tom, jak se ornitologům daří v jejich práci, si můžete přečíst na jejich obsáhlém blogu.
