Při rutinní kontrole po několikadenních deštích čekalo na správce Státního parku Eisenhower v Texasu překvapení. Zhruba tři desítky pravidelných „smotků“ vytvořených ze stovek žížal bylo doslova vyskládáno na povrchu vozovky, přesně uprostřed žlutých dělicích čar.
Nenáhodné shluky propletených žížal vylučovaly z povrchu těl zvláčňující lubrikační tekutinu s trusem shromážděným ve středu tohoto útvaru. V těchto zvláštních útvarech setrvaly po dobu dvou dnů, než se navrátily zpět pod zem.
Důvod takového počínání? Američtí biologové se stále přou: zatímco jedni předkládají teorii o tom, že žížaly opustily příliš vlhkou půdu a pohromadě se držely kvůli bezpečí, druhá teorie předpokládá, že žížaly si spletly pravidelný zvuk deště se zvukem predátora.
Například Václav Pižl z Ústavu půdní biologie AV ČR soudí, že obě zmíněné hypotézy mají reálný podklad. „Zdaleka nejpravděpodobnější je v daném případě ta první – žížaly se hromadně snaží uniknout ze zaplaveného území. I když jsou žížaly fyziologicky spíše vodní než suchozemští živočichové a v chladné okysličené vodě mohou přežívat měsíce, tak v teplé záplavové vodě kyslíku rychle ubývá a žížaly se snaží migrovat na vyvýšená místa. Po opadnutí vody se žížaly zase rozlézají do okolí,“ vysvětluje.
Podle něj je ještě další možnost. Zamračené a deštivé počasí možná spustilo vylézání žížal na půdní povrch za účelem rozšíření jejich areálu. Žížaly jinak kolonizují nová území velmi pomalu, rychlostí maximálně několika metrů za rok.
Pod zemí máme i půlmetrové žížalyPodle zooložky Dagmar Říhové je to druh Allolobophora hrabei s krásným českým jménem žížala hlubinná, která dorůstá až 45 centimetrů. Ale pořádně velké jsou i docela obyčejné žížaly obecné (Lumbricus terrestris), které mohou dorůstat délky i 30 cm. Mezi malé druhy naopak patří Eiseniella tetraedra, ta je navíc obojživelná a má čtverhranný zadní konec těla nebo Dendrobaena pygmaea, dorůstající délky 10–35 mm. |
Takový jev můžeme několikrát v roce pozorovat i u nás. Pro tento úkaz se vžil termín „žížalí den“ a objevuje se tehdy, kdy v noci vydatně prší a ráno je podmračené, spíše chladné, s vysokou vzdušnou vlhkostí.
Tehdy můžeme na asfaltových silnicích či chodnících spatřit stovky žížal. Pokud jde o soustředění žížal právě uprostřed silnice, mezi dvěma žlutými čarami, uveřejněný snímek dává tušit, že právě v tomto místě se udržuje vrstvička vody, kterou žížaly při osychání asfaltu vyhledávají – zabraňuje jejich vyschnutí.
„Domnívám se, že právě toto je i důvodem soustředění žížal do agregací. Lépe tak udrží potřebnou vláhu a lépe jsou chráněny před pro ně smrtícími hodnotami UV záření při případném projasnění oblohy. Důvodem může být i ochrana před predátory. Žížaly vylučují z těla takzvanou coelomovou tekutinu, která mnohdy výrazně zapáchá a může dravce odpudit, pro některé americké plazy pak je i toxická. A v agregaci jedinců se pak tento efekt násobí. Tendenci vytvářet podobné agregace mají i naše žížaly, pokud je zbavíme substrátu, ve kterém žijí,“ doplňuje Pižl, který výzkumu zasvětil celý život.
Podle zooložky Univerzity Karlovy v Praze Dagmar Říhové žížaly poměrně rychle reagují na zvýšení množství vody v půdě. Takže když prší delší dobu nebo hodně intenzivně, opouští svá doupátka v půdním horizontu a vylézají na povrch, protože dýchají celým povrchem těla a v zaplavené půdě jim hrozí udušení.
Pokud jde o vnímání otřesů půdy a zvuků, citlivější jsou například severoamerické druhy především z čeledí Acanthodrillidae a Megascolecidae, které se u nás nevyskytují. Američané toho dokonce využívají a pořádají festivaly bručení červům – Worm Grunting Festivals. Funguje to velmi jednoduše: otřásání půdy žížale poví, že se blíží nebezpečný predátor a že je lepší vylézt z půdy a „ulézat“ pryč jako o život.
