Množství plzáků španělských současné zvýšené srážky neovlivňují. "O tom, kolik jich bude, bylo rozhodnuto již v zimě. Že to teď vypadá, jaké je jich obrovské množství, je způsobeno jen zvýšenou plzáčí denní aktivitou za vlhkých deštivých dnů," vysvětluje malakoložka Dagmar Říhová z Přírodovědecké fakulty UK.
Díky chladnému jaru jsou podle ní plzáci dokonce menší, než byli minulý rok touto dobou a dospívají později. A mnozí z nich si dosud uchovávají pruhované zbarvení mláďat. "Je překvapivé, že poměrně tuhá a dlouhá zima populaci plzáků španělských neovlivnila víc. Nejspíš se už naučili efektivně přezimovat. Jsou schopni zarýt se velmi hluboko do půdy a mrazy tam bez úhony přežít," vysvětluje.
Všem nahým plžům, plzákům i slimákům, současné deštivé počasí vyhovuje z jednoduchého důvodu. "Je velmi vlhké a jim nehrozí při pohybu nebezpeční vyschnutí, takže lezou ve vyšší míře i za dne. Za suššího počasí se s nimi setkáme díky vyšší vzdušné vlhkosti především v noci."
Plzák španělský v podstatě nemá přirozené nepřátele
Slimák, či plzák?Od slimáků (čeleď Limacidae), kteří také nemají schránku, se čeleď plzákovitých (Arionidae) liší pozicí dýchacího otvoru a nepřítomností kýlu (špičaté lišty) na zadní části těla. "Plzáky obecně poznáte podle dýchacího otvoru v přední části štítu. Naopak slimáci mají dýchací otvor umístěný v zadní části štítu a na hřbetní straně ocásku, tak se říká zadní části těla nahých plžů, mají kýl čili tenkou podlouhlou lištu. Ta způsobuje, že ocásek působí shora ostrým, zašpičatělým dojmem," vysvětluje Říhová rozdíl mezi plzáky a slimáky. |
Největší škody zahrádkářům a zemědělcům u nás způsobuje invazivní plzák španělský (Arion vulgaris), který se k nám rozšířil v padesátých letech s rostlinným materiálem importovaným z jeho původního teritoria, což je sever Pyrenejského poloostrova, jižní Anglie a severní Francie.
Aby se jeho stavy snížily, musela by podle malakoložky přijít opravdu silná zima s holomrazy, které by zabily přezimující jedince i na podzim nakladená vajíčka. "Nebo by se musel objevit predátor či specifický parazit, který by jejich populaci drasticky snížil," popisuje teoretické možnosti snížení jejich stavu.
Plzáci totiž u nás v podstatě nemají přirozené nepřátele: máloco je žere. "V poslední době se doporučuje kachní plemeno indický běžec, někteří zemědělci používají i běžně chované kachny nebo husy, které však plzáky žerou s nelibostí," dodává odbornice. Podle ní se říká, že na rozdíl od slimáků jsou plzáci hořcí. Protože však sama nenašla odvahu je ochutnat, potvrdit to z vlastní zkušenosti nemůže. (Samostatný článek o indických běžcích najdete zde.)
"Mladí plzáci mohou být požíráni také ježky nebo rejsky, větší jedinci se však už sežrání bát nemusí. Někdy se také jako nepřátelé těchto plžů uvádí skelnatky rodu Oxychilus, což je rovněž plž, které žerou měkkýší vajíčka. Nespecializují se však na vajíčka plzáků španělských: žerou všechna, na která narazí," popisuje Říhová.
Jak se plzáků zbavit na své zahrádce: vítězí ruční sběr
Utopit "španěláky" už se snažil zřejmě každý zahrádkář, který si nechce na svoji zahrádku "tahat chemii". Patří mezi ně i Marek Kvapil, který se na svém statku na Hané snaží o permakulturní, tedy "trvale udržitelné" hospodaření (více zde). Jenže dávno zjistil, že to nefunguje: "Jeden rok jsem vyléval kýble s plži do řeky. Potom jsem zjistil, že jakmile klesnou ke dnu, dokážou z vody vylézt zpátky na břeh."
Plzáci se totiž vody skutečně nezaleknou, ani velká voda jim většinou neublíží. "Je to různé podle délky pobytu ve vodě: pokud jsou plzáci do vody strženi a jen chvíli poté vyplaveni zpět na břeh, mohou přežít a dokonce se tak dostat do nových míst, kde se původně nevyskytovali. Při delším pobytu ve vodě se stejně jako jiní živočichové prostě utopí. Jejich sliz je totiž hygroskopický a při vhození do vody nasaje vodu, takže přestane být adhezivní. Pak to začne klouzat i plzákům, kteří tak z vody sami nemohou vylézt. Tak fungují i pivní pasti," popisuje malakoložka.
Sběrač slimáků
Zdaleka nejefektivnějším způsobem boje proti plzákům španělským je tak podle Dagmar Říhové i Marka Kvapila docela obyčejný ruční sběr, především na večer a v noci, kdy vylézají ze svých úkrytů a pasou se na zelenině.
Podle Kvapila, který je sbírá v chirurgických rukavicích, je to ten nejekologičtější způsob, jak udržet stav slimáků pod kontrolou. "Preferuji ruční sběr plzáků a jejich následnou rychlou likvidaci horkou vodou nebo dekapitací, tedy useknutím hlavy," radí i Říhová. Použití přípravku NemaSlug (tedy vajíček parazitických hlístic Phasmarhabditis hermaphrodita) na své zahradě zavrhla z důvodů nízké efektivity a neselektivního odstranění všech druhů plžů.
Při rozmíchání přípravku NemaSlug ve vodě a vylití na zahradu se totiž líhnou malé hlístice, které napadají plže a za pomoci symbiotických bakterií rozkládají jejich tkáně a tím je usmrcují. "Hlístice však nejsou druhově specifické a napadají i původní, české druhy měkkýšů, kterým dokonce dávají přednost, protože jsou menší než plzák španělský a nejsou vůči napadení hlísticemi odolné. Plzáci španělští ošetření NemaSlugem často přežívají a vyšší efektivity hubení se dosahuje pouze při aplikaci na jejich mláďata," konstatuje malakoložka.
Většina babských rad spočívajících například v rozsypání popela nebo nadrcených vaječných skořápek podle ní funguje jen dočasně, a to z jednoduchého důvodu" "Pracuje to jen do chvíle, než se popel nebo skořápky namočí, tedy čistě na principu bariéry proti vstupu."
A v žádném případě nedoporučuje okolí ohrožených záhonků ani plzáky samotné solit. "Plzáci, ač polní škůdci, při takovém postupu nesmírně trpí, stejně tak při jejich nastřihávání. Sůl navíc ničí i ostatní život v půdě," přimlouvá se za humánnější likvidaci v podobě spaření či dekapitace zooložka.
Původní druhy zahrádkám většinou neškodíPůvodním českým druhem plzáka je plzák lesní (Arion rufus), který je na rozdíl od plzáka španělského robustnější a poněkud odlišně zbarvený. "Rovněž se nevyskytuje masově a dává přednost původním, člověkem nepozměněným biotopům," popisuje tento původní druh Dagmar Říhová. Plzák španělský, postrach českých zahrádek, zahrad i polí, je o něco drobnější a i když je barevně variabilní, jeho zbarvení je vždy jakoby "ušpiněné". Nikdy nedosahuje stejně zářivých barev jako plzák lesní a také nikdy nebývá celý černý. V některých částech ČR se lze v zahradách setkat také se slimákem popelavým (Limax cinereoniger) nebo příbuzným druhem slimákem největším (Limax maximus). Paradoxně tento druh dorůstá spíše menší velikosti a je výrazně kontrastně zbarven: na světlém podkladu má nepravidelné černé skvrnky.  Plzák lesní (Arion rufus) s otevřeným dýchacím otvorem. Ten se u všech druhů plzáků nachází v přední části štítu.  Slimák popelavý (Limax cinereoniger) je náš původní druh a současně jeden z největších zástupců čeledi slimákovitých. "V Česku se vyskytuje také několik dalších nahých plžů: dva druhy plžic (čeleď Milacidae, rod Tandonia) a blednička útlá (Boettgerilla palens, čeleď Boettgerillidae), stejně tak několik dalších druhů plzáků rodu Arion a slimáků rodu Limax, kteří ale škody v agrikulturách nepůsob," doplňuje výčet Dagmar Říhová. Dalším poměrně běžným polním škůdcem, který obývá také louky a různé travní porosty, jsou slimáčci rodu Deroceras z čeledi Agriolimacidae. "Jsou to drobnější, bohužel však neméně žraví zástupci, kteří mají na hřbetě ocásku kýl běžící od konce štítu až po špičku ocásku. Nalezneme je často i v polích s řepkou. Vylučují sliz, který při silnějším podráždění bělá," uzavírá výčet našich plžů Říhová. |
