Devětadvacetiletý majitel Tomáš se svojí partnerkou, oba vyučení číšníci, však na svém ujetém konceptu s blikajícími čarodějnicemi, lebkami a tristními názvy pokrmů tvrdošíjně lpí, ačkoliv je zcela reálně mohou připravit o živobytí.
Hospodu nemohou táhnout strašidla ani herna s automaty
Na krku mají půjčky a dvouletého syna, přesto nic nedají ani na rady Tomášovy maminky, zkušené hospodské, která má s provozem restaurací čtyřicetileté zkušenosti. Raději si pozvou Zdeňka Pohlreicha, aby jim pomohl. Ale jak můžete vidět ve čtvrtek večer na Primě, celkem se přepočítali.
Šéfova plzeňská fotogalerie |
V této poslední hospodě, kam přijede pomoci v rámci pořadu Ano, šéfe!, má Pohlreich chuť otočit se hned na podpatku. Nejprve má strach, že ho tam promění na křečka, pak zjistí, že stejný provozovatel se snaží ušlý zisk dohnat výdělkem z herny s automaty hned nad restaurací. To je pro něj naprosto nepřijatelné.
"Přestaňte tady hrát divadlo a zrušte ten infantilní Bubákov, jinak už mě tady zítra neuvidíte," dostane majitel od šéfa šibeniční termín na přemalování fialových stěn na světlý odstín a vyházení neuvěřitelného množství dekorací, které s partnerkou shromažďovali čtyři roky. Nakonec se ale do proměny interiéru pustí a změna je to neuvěřitelně pozitivní.
Hospoda musí být o kuchyni, to je základ
Dýchat už se v Tomášově podniku dá, ale ukáže se, že problém je v absolutní neznalosti základních principů, podle kterých musí každá hospoda šlapat. Když slyší Tomášovy diskuse s oběma kuchaři, co a jak vařit, tečou mu nervy.
"Funguje to úplně jednoduše," vysvětluje šéf, že nejdřív se musí rozhodnout, co bude "vývěsním štítem" podniku, jaká kuchyně. A od toho pak odvinout název restaurace i zařízení jejího interiéru. Padá do mdlob, když mu další den majitel vítězoslavně oznámí, že vymyslel nový název: Kontraverze. Když ta neuspěje u šéfa ani u maminky, naservíruje mu Tomáš pod nos Nostalgii a kuchyni dvacátých let. "Proč proboha?" jenom úpí Pohlreich.
Pohlreich dává ochutnat mamince majitele a stávajícím kuchařům, jak má chutnat dobrá kuchyně.
Nakonec dostane zelenou Rozmarýn, restaurace se díky nádherným klenbám a členitému prostoru promění ve vkusný a velice příjemný prostor a herna v kavárnu. Kuchaři dostanou od šéfa praktické školení, jsou ovšem natolik otrlí, že v rozhodující den nedorazí do práce; téměř do rána totiž v nedalekém baru "čekali na taxíka". Není divu, že i Tomáš konečně pochopí, že jsou oba zralí na výměnu.
Šéf usoudí, že mladý majitel by si měl nechat radit především od vlastní maminky, která branži rozumí a jeho "podnikání" kryje záda částkou se šesti nulami. Proto nechá rozhodnutí, zda si Rozmarýn zaslouží samolepku, čistě na ní.
