Burmilla (čtěte barmilla) je v první řadě kočka velmi společenská a v zásadě se o ní dá říct, že ji může chovat takřka kdokoliv, kdo jí věnuje čas a pozornost.
Burmilla je totiž vysloveně fixovaná na společnost, lidskou či zvířecí, východiskem proto může být i pořízení dvou burmill. "Plemeno se hodí i pro mladou rodinu s dětmi, protože zvláště k dětem je burmilla hodně tolerantní a celkově přizpůsobivá," vysvětluje Venclíková.
Typický kočkopes
"Burmilla je jakýsi stupeň mezi kočkou a psem: postará se sama o sebe a nemusíte ji venčit. Pobavíte se s ní ale jako se psem a je i stejně kontaktní, dokáže chodit na vodítku a může se naučit aportovat. Užijete si s ní například také agility i spoustu legrace," říká chovatelka Lena Venclíková, která přivezla před deseti lety do Čech vůbec první burmillu a nyní jich chová deset.
Burmilly se plně účastní rodinného života a jak říká sama chovatelka doslova "zkontrolují každý nákup". Jsou hodně zvědavé a zvídavé, návštěva pro ně představuje výzvu. Rozhodně nejsou netykavky, každého si musí "očuchat".
Jsou to smečková zvířata, velmi nekonfliktní a klidně se snesou jak s kočkou jiného plemene, tak se psem. Všude si hledají parťáky, jsou nerady samy. Společenskost je jejich nejvýraznějším rysem. Kromě toho jsou také velmi noblesní a elegantní; a protože to o sobě moc dobře vědí, rády se předvádějí.
Svérázný kočičí smysl pro humor
"Burmilly jsou opravdu nesmírně inteligentní a chytré kočky. Mají skutečný smysl pro humor a rády provádějí drobné žertíky," upozorňuje se smíchem Venclíková. A nabízí spoustu variant, co burmilly zvládají páchat: mohou se vám schovat pod hromadu haraburdí nebo zalézt do stoupaček a vyděsit vás k smrti, ale samy se tím budou nesmírně bavit.
Od svých přátel chovatelů zná Venclíková příhodu, jak na hotelu museli demontovat toaletní mísu, aby se dostali k jejich burmille uvízlé ve stoupačkách -všichni ji zachraňovali v domnění, že je chuděrka polomrtvá strachy. Jak se nakonec ukázalo, ona jediná se přitom celou tu dobu výborně bavila.
O historii plemeneBurmilla byla vyšlechtěna v Anglii v roce 1981; vznikla původně náhodným zkřížením barmské kočky a kocoura perské činčily. Koťata z tohoto vrhu byla natolik okouzlující, že se nové plemeno začalo dále chovat. Název pochází z kombinace názvů obou plemen: BURMese (barmská kočka) a chincILLA (perská činčila). Burmilla se chová ve stříbrné a zlaté variantě v kombinaci se všemi barvami. Zlatá varianta byla uznána teprve nedávno, takže se bude moci oficiálně vystavovat až od ledna 2012 a velkou zásluhu na tom mají čeští chovatelé. Burmilla je kočka menší velikosti s krátkou, velmi jemnou srstí a velkýma zelenýma očima. Jedná se o velice zdravé plemeno, netrpí na žádné specifické zdravotní potíže. Čeští chovatelé burmill se sdružují v burmilla clubu, který dnes eviduje 15 chovatelských stanic a na jehož stránkách najdete všechny potřebné informace o chovu burmill. |
Sama Venclíková má za sebou velmi podobnou zkušenost. Když si domů přivezla dvě nové kočky, chtěla se pochlubit kamarádce chovatelce. Jedna z koček jim při tom chlubení proklouzla dveřmi dolů do sklepa a zalezla pod schody, kde se skladují všechny ty tolik potřebné věci, které už deset let nikdo nepotřeboval. Vysvobodit ji znamenalo odtáhnout mrazák, přerovnat hladu prken a dlaždic, probojovat se přes staré květináče a kila prachu.
"Naše počáteční ´potichu, ať ji nevyplašíš´ se postupem času změnilo na ´jen jestli ještě žije´ a ´rychle než stresem zkolabuje´. Hnala nás představa vyděšené chudinky, která v rachotu padajícího haraburdí marně čeká na záchranu. Jak jsme zjistily o chvíli později, jediné vyděšené jsme byly my. Kočka byla sice špinavá, zaprášená, ale očividně spokojená, jak se tahle hra povedla. Celou dobu předla a naprosto v klidu nás nechala odklidit i poslední kousky. Pak se zvedla, přišla a skočila nám do náruče s tím, že teď piká ona a my se máme jít schovat," vzpomíná Venclíková.
Burmilly jsou také velmi aktivní plemeno, které ocení možnost pobytu na zahradě v dobře zabezpečeném výběhu, ovšem není to nezbytné. Rozhodně ale není vhodné nechávat burmilly chodit venku volně po okolí. "Jsou hodně důvěřivé, od každého čekají jen to dobré a už by se vám nemusely vrátit domů," varuje zkušená chovatelka.
