„Moje kluky nikam netlačím a tlačit nebudu. Ani k fotbalu ne. Ať se časem sami rozhodnou, co budou chtít dělat,“ vypráví jednička dominantní Plzně a táta od čtyř dětí.
Abyste si udělali obrázek, dcerky Matylda se Žofií už chodí do školy: „Smekám před manželkou, jak to zvládá, když zrovna nemůžu být doma.“
101 nul pro Matúše„Je to velká meta pro mě a vyznamenání pro celý tým. Každá nula je důkazem, že tým funguje,“ komentuje plzeňský vůdce Matúš Kozáčik, co se mu podařilo. Na začátku listopadu se zařadil do Klubu ligových brankářů, kam patří pouze muži, kteří v ligových zápasech vychytali nejméně stokrát čisté konto. Kozáčik je 21. jménem v elitní společnosti. Nedělní nulou v Teplicích si znovu polepšil. Mimochodem, 19 nul zvládl se Slavií, 10 se Spartou a 72 s Plzní. Na všechno potřeboval 219 zápasů. V sobotu proti Jablonci může přidat nulu číslo 102. |
Fanoušci zase smekají před vámi. Kvůli operaci kolena jste ztratil letní přípravu, nestihl začátek ligy, přesto jste nahoře. Po víkendu už máte sedmou nulu.
Makal jsem a věřil, že mi to osud za snahu vrátí. Za poslední tři roky jsem prakticky neměl volno. Liga, poháry, k tomu slovenský nároďák, v létě nanejvýš dva týdny dovolené. Na bolístky nehledíte, odkládáte léčení, přitom tušíte, že se vám to časem spočítá. Tělo mi jasně řeklo, že potřebuje delší pauzu.
Musíte být k sobě pečlivější?
Bez toho to nejde, roky nezastavíte. Když se chci i ve třiatřiceti cítit dobře, musím dodržovat jasná pravidla. Masáže, povinné posilování, terapie. I malé problémy se musí řešit hned, o větších nemluvě.
Plzeň poprvé ztratila body až nedělní remízou v Teplicích. K tomu postoupila do jarní fáze Evropské ligy. Povězte, i vy se cítíte v životní formě?
Každá etapa je jiná. Snad zpětně, až se ohlédnu, vám povím, které roky byly nejlepší. Jistě však vím, že všichni v Plzni máme obrovskou motivaci, hlad po výhrách, hlad po titulu.
Je Plzeň nenasytná?
Spíš ctižádostivá. My chceme! Poslední roky posloucháme, že stárneme, jsme okoukaní, že už na to nemáme. Ale i to nás motivuje, abychom dokázali sobě i ostatním, že na to pořád máme. Pracujeme pro sebe, nám nestačí být průměrní. Navíc nás při všech domácích zápasech nabíjí plný stadion, to dokládá, že fanoušky nepřestáváme bavit.
Je těžké neustrnout, když máte všechno? Aspoň v českých podmínkách.
Záleží na každém. Já považuju za velkou výhodu, že už jsme velká vítězství a velké události zažili. Tituly, Ligu mistrů, Evropskou ligu. Pak rychle pochopíte, že vyhrát jednou je obtížné, ale obhájit daleko obtížnější.
Co z toho plyne?
Že se musíte pořád připravovat stejně, ne-li víc. K velkým zápasům vede cesta jen přes ty papírově menší a nepěkně řečeno obyčejnější. Nemůžu přeskočit fázi jedna, abych rovnou hrál fázi dvě. Nebudete-li vyhrávat menší zápasy, k větším se nedostanete. A jen ty větší vám přinesou zkušenosti, které jinde nezískáte. Je potřeba si srovnat v hlavě, jak je to propojené.
I kvůli tomu jste první polovinu ligy zvládli bravurně?
Něco na tom bude, nás totiž strašně baví vyhrávat. Škoda, že to teď v Teplicích nevyšlo, ale věděli jsme, že jednou se vítězná šňůra přetrhne.
Váš náskok je teď jedenáctibodový, což je stále hodně. Zakazujete si mluvit o Lize mistrů, do které tentokrát ligový šampion postoupí rovnou?
Nemá cenu bavit se o něčem, co není. Ve tříbodovém systému získáte náskok velmi rychle, ale stejně rychle ho můžete poztrácet. Takže my koukáme jen na to, abychom v sobotu porazili Jablonec. Když to vyjde, můžeme se bavit o tom, jak těžké bude jaro.
Jakou roli při vašem tažení hraje návrat trenéra Vrby?
Zásadní. On totiž chce být úspěšný, on chce vyhrávat.
To chce každý, ne?
Všichni můžou chtít, ale otázka je, co pro to dělají. V tom se průměr liší od špičky. Zatímco naši konkurenti přes léto obrovsky posílili, Plzeň zvolila spíš zavedenější cestu. I když vyhlášená jména a obrovské finance jsou velkým předpokladem, aby se úspěch dostavil, garantované to s nimi nemáte.
Vy jste velkou kariéru zahajoval ve Slavii a ve Spartě. Jak slavné kluby vnímáte teď?
Bez nostalgie. Jako největší konkurenty. Ale zároveň si nepřestávám vážit toho, že jsem tam mohl růst. Byla to velká fotbalová škola. Nebýt těch zkušeností, dost možná bych teď neprožíval krásné roky v Plzni.
Vzpomenete si ještě, jak jste v Praze začínal?
No jasně. V hostivařské ubytovně jsme měli jen postele a pár skříněk. V Edenu jsme se převlékali v buňkách. Víte, do Slavie jsem přišel jako dorostenec a během prvního půlroku jsem ještě musel na dálku dostudovat košické gymnázium.
Rodiče strach neměli?
Pro ně nastal největší zlom, když mi bylo třináct. Z vesničky Horná Lehota jsem se vydal za fotbalem a za učením 300 kilometrů do Košic. Se stěhováním do Prahy už vlastně problém neměli.
Z dorostence vyrostla osobnost, sběratel titulů, slovenský reprezentant. Můžete ještě růst?
Jsem si jistý, že jsem ve věku, kdy se pořád můžu zlepšovat a odstraňovat nedostatky.
Které?
To si s dovolením nechám pro sebe. Jen řeknu: čím mám za sebou víc zápasů, o to intenzivněji vnímám, jak těžká je cesta nahoru.
Přitom jsem se chtěl původně zeptat, jestli už pomalu nemyslíte na konec.
Vůbec ne. Pokud zdraví vydrží a budu mít Plzni co dát, chci chytat. Nepamatuju nikoho z bývalých hráčů, že by mi po konci kariéry s radostí říkal: Hurá, konečně to mám za sebou. Naopak mi každý z nich radí: Vydrž, dokud to půjde, protože až to přijde, bude ti chybět všechno, na co jsi byl celý život zvyklý.
