Berete bitvy v Jihlavě speciálně?
Před třemi roky na jaře, kdy jsme tady prohráli 1:2, jsem to bral asi jinak, ale teď už to beru jako každého jiného soupeře.
V Jihlavě jste hostoval ze Sigmy dvakrát. Jak na to vzpomínáte?
Na první dva roky vzpomínám hrozně rád, bylo to něco úžasného. Poprvé jsem se dostal z Olomouce, poznal jiné město, jiné fotbalové prostředí. Byla to pro mě dobrá škola.
Čekal jste, že se ještě do Sigmy vrátíte, navíc jako kapitán?
Poprvé jsem odcházel, když Sigmu trénoval... Jéžiš, ten malej... Pulpit! S ním jsme si moc nerozuměli. Bral jsem to tak, že jsem chtěl hrát a ne jen sedět na lavičce. Nejdůležitější pro mě bylo, abych hrál pravidelně, dostal se do lepší pohody a pak by se vidělo, co dál.
Z tohoto pohledu vám štace v Jihlavě pomohly. Po hostování na Žižkově jste se v lize zabydlel.
To jsem neměl nejlepší vztahy s panem Psotkou, stavěl na jiných hráčích. Já chtěl zase hrát a ne čekat, jestli půjdu na hřiště na pět, deset minut, nebo vůbec.
Zato teď patříte v Sigmě k oporám, které neslezou z hřiště.
Je to obrovská výhoda, člověk je doma, kde mám komfort, to je jedno s druhým. Když máte rodinu, už to taky vnímáte trošku jinak.
Přestože jste s nováčkem, ligu překvapujete druhým místem. To jste asi ani sám nečekal, že budete tak zlobit aspiranty na titul, ne?
Věřili jsme, že budeme zlobit, to jsme si s Alešem Škerlem říkali už na soustředění, že fotbal, který hrajeme, bude hrozně nepříjemný pro hodně týmů, ale že budeme až tak vysoko, tomu asi nevěřil nikdo. Chceme vyhrát každý zápas, ať jedeme do Jihlavy, kamkoli. Uvidíme, na co nám to bude stačit. Teďka jedeme na vlně, daří se nám, tak v tom jen pokračovat.
Co je top věcí na hře Sigmy?
Top věc je, že jsme dvacet frajerů, kteří táhnou za jeden provaz. To je úplně, úplně, úplně nejvíc! Od toho se vlastně všechno odvíjí. Není tam nikdo, kdo by byl naštvaný, že nehraje. Jako každej chce hrát, to je jasný, ale není tam nikdo, kdo by byl podrážděný. Prostě si to přejeme navzájem.
V utvoření party vám paradoxně pomohl rok ve druhé lize?
To nám pomohl hodně. Začátek druhé ligy jsme nezachytili, nebylo to dobré, pak přišel zápas ve Vlašimi, kde jsme v 90. minutě dali na 1:0, a od té doby se to zlomilo, nakoplo a jako parta šlapeme dál.
Řeči o dobrém kolektivu jako zásadním aspektu v kolektivním sportu nejsou klišé, že?
Vždycky se ukáže až ve chvíli, kdy to nešlape, když něco přestává fungovat, jak na tom kolektiv je. A nám to na začátku druhé ligy ukázalo, že jsme na tom dobře, a pořád na stejné vlně pokračujeme.
Pomohlo vám i to, že se v Sigmě sešel silný ročník odchovanců 1993?
Olomouc vždy měla tři čtvrtě mančaftu z odchovanců. Pár kluků přišlo odjinud, ale většinou je to postavené na odchovancích.
První starost nováčka je záchrana. Myslíte v Olomouci už jinak?
Tak myslíme. Podle vývoje tabulky bychom chtěli určitě být jinde. Těžko teďka říct. Je teprve začátek ligy a ještě se to může vyvrbit všelijak.
Mohly by se do Olomouce vrátit i evropské poháry?
Jéžiš, to by bylo nádherný, kdyby se to vrátilo, hrály se poháry, lidi by chodili! To si přeje každý mančaft. Je to pro všechny nejvíc, co může být, a já doufám, že bych to ještě mohl zažít.
Vnímáte, že se v Olomouci zlepšuje atmosféra kolem fotbalu?
Konečně je atmosféra pozitivní. A není to jen na fotbale, ale celkově ve městě. Lidi nám přejí, fandí. Na zápase už nám nenadávají, to už přestalo. Lidi jsou rádi, mají radost z toho, co předvádíme.
