Nejhvězdnější letní posila fotbalové Slavie. Borec s životopisem, na který v Česku fanoušci nebyli zvyklí.
Hráč s takovou pověstí jako vy ještě do české ligy nepřišel. Uvědomujete si to?
Takhle to necítím. Jsem normální hráč. Chci být stejný Danny, který hrál v Dynamu, v Zenitu, v Marítimu nebo Sportingu. Budu dělat všechno, co je v mých silách, abych Slavii pomohl: to jsem slíbil šéfovi klubu. Nepřišel jsem, abych si užíval život, ale abych střílel góly a nahrával na ně. Tak jako všude.
Vážně na vás nedoléhá tlak?
Ne, proč? Vím, že se o tom asi mluví, ale já se cítím normálně. Už toho mám dost za sebou, hrál jsem na velkých stadionech, před spoustou lidí, Ligu mistrů. Pokud nějaký tlak existuje, pro mě je to běžná věc.
Kdyby vám někdo na začátku kariéry řekl, že odehrajete tolik let v Rusku a pak půjdete do Česka, asi byste si ťukal na čelo, ne?
Nevěřil bych. Víte, narodil jsem se ve Venezuele. Chtěl jsem hrát fotbal jako profík, vždycky jsem o tom snil, ale nenapadlo by mě, že budu jednou hrát v Rusku. A vlastně vůbec v Evropě. Mohl jsem uvažovat o tom, že se z Venezuely přesunu do Argentiny nebo Brazílie, ale dál už ne.
Co se změnilo?
Dostal jsem šanci odejít ve čtrnácti letech do Portugalska, odkud pocházejí rodiče. Byl jsem tak šťastný! Věděl jsem, že Marítimo, které mi dalo nabídku, je dobrý tým, a cítil jsem se úžasně. Splnil se mi sen.
Jak se vlastně vaše rodina do Venezuely dostala?
Táta tam sehnal dobrou práci v restauraci. Sestře bylo šest, já jsem se tam asi po roce narodil. A moc si vážím toho, že odtamtud pocházím. Úžasná země, skvělé počasí, mám tam plno kamarádů. Jen tam teď není moc bezpečno, zvlášť pro člověka s rodinou. Doufám, že se tam podívám aspoň na dovolenou.
Cítíte se trochu jako Venezuelan?
Samozřejmě! Mám k té zemi fakt blízko, i v Portugalsku to každý ví. Na kopačkách mám vedle portugalské vyšitou i venezuelskou vlaječku. Jsem víc Portugalec, protože tam mám zázemí, ale vždycky budu mít v sobě i kus Venezuelana.
Co vám říká Česko? Byl jste tady už někdy dřív?
Kdepak. Poprvé, až když jsem se setkal s lidmi ze Slavie. Ale všichni kamarádi, kteří znají Evropu a procestovali ji, mi říkali, že Praha je nádherná, že rodině se tam bude líbit a bude se nám tam krásně žít.
Jaké máte první dojmy?
Jen ty nejlepší. Moc jsem toho změsta neviděl, ale těším se, až to po soustředění doženu. Když jsem ve dvaceti poprvé letěl do Ruska, byl jsem hodně mladý, zato teď už vím, co a jak. Tuším, do čeho jdu a že se mi v Česku bude líbit.
Jaké byly začátky v Rusku? Pro Portugalce asi trochu šok, ne?
První rok rozhodně. Bylo mi teprve jedenadvacet, manželce sedmnáct, narodila se nám dvojčata... To bylo fakt hodně těžké. Ale když se začala hrát liga a trochu jsem poznal město, začalo se mi tam líbit. Jinde v Rusku by to asi bylo horší, ale Moskva je pěkná. A Petrohrad ještě hezčí.
Jak dlouho jste se učil jazyk?
Plynule jsem mluvil a všemu rozuměl asi po třech letech. Ale doteď mluví manželka a děti lépe než já, protože v kabině se mluvilo více jazyky - anglicky, španělsky... Ruštinu jsem pochytával pomalu.
V Zenitu jste měl blízko k fanouškům, na jednom videu jim v kadeřnictví střiháte vlasy místo holiče. O co šlo?
To bylo pro dobrou věc, výtěžek z akce šel na děti, které se léčí s rakovinou. Já jsem byl kadeřníkem, jeden spoluhráč zase taxikářem, další dělal hamburgry.
A výsledek vypadal slušně, s nůžkami vám to celkem šlo.
Jooo, nebylo to špatné. (smích)
Na začátku jste to přitom u fanoušků neměl snadné: vyčítali vám jedno tetování na ruce.
No jo. Mám tam okrasné písmeno D, které vypadá dost podobně jako znak Dynama Kyjev, ale i Dynama Moskva, za které jsem hrál předtím. Jenže to znamená něco jiného, je to D jako Danny, navíc je pod ním i desítka, moje oblíbené číslo. Vidíte? (ukazuje) Jenže když jsem přišel do Petrohradu, nechtěli to fanoušci pochopit. Dokonce říkali, ať si to nechám odstranit.
Vážně?
Jeden chlapík mě k tomu nutil. Tak mu říkám: Pokud budu hrát špatně, můžeš mi vyčítat, co budeš chtít. Ale tohle je moje tetování, moje tělo a nikdo mi do toho nebude mluvit. Můžu si s ním dělat, co budu chtít! Nakonec snad pochopili, že to, co mám na ruce, nehraje roli.
Nemáte někde vytetovanou památku na Zenit?
Ne, ale na město ano. Tady (ukazuje na vnitřní stranu bicepsu) mám panorama Petrohradu: Palácový most, Petropavlovská pevnost.
Přibude časem Praha?
Kdo ví? Možná ano. Taky tam máte most, ne? (smích)
Slávisté před zápasem s Krasnodarem s kapitánem Dannym.
Čím to, že si vás lidé v Petrohradu po čase tak oblíbili?
To bude tím, že jsem se vždycky snažil dělat pro klub to nejlepší. Když jsem se loučil, vytvořili fantastickou atmosféru a cítil jsem, že jsem asi odvedl dobrou práci.
Neuvažoval jste o ruském občanství?
Jednu dobu ano. Když jsem hrál za Dynamo, lákali mě do reprezentace, už se to začalo řešit. Jenže pak vystřídal u portugalského nároďáku Scolariho trenér Queiroz a poslal mi první pozvánku. V tu chvíli bylo rozhodování snadné.
Venezuela se neozvala?
Až když jsem dostal pozvánku do portugalské reprezentace. Pak najednou hned volali: Proč nejdeš raději hrát za nás? Tak říkám: Pánové, vždyť jste se mi nikdy neozvali! To mám volat já vám? Jsem fotbalista, musím hrát a trénovat. Jestli mě chce trenér, ať se mi ozve. Nevím, proč nevolali dřív. Možná by pro ně bylo drahé mi proplácet letenky.
Litovat nemusíte, za Portugalsko jste toho dost odehrál třeba s Cristianem Ronaldem. Jaký je?
Na hřišti nejlepší hráč na světě, dříč. Osobně ho znám taky dobře, jsme kamarádi. Bezvadný kluk, kamarádský, jsem rád, že ho znám. Je jedním z těch, kteří se rádi zasmějí, zavtipkují, v kabině tancuje. Navenek tak nepůsobí, je velký profík. Ale já ho znám jako pohodáře.
Potkali jste se už ve Sportingu. Poznal byste, co z něj vyroste?
Ano, už tehdy to bylo všem jasné. Ale byl trochu jiný: víc se na hřišti bavil, pořád zkoušel kličky. Teď je přímočařejší, jde rovnou za gólem.
Když se tak dobře znáte, neradil jste se s ním, jestli jít do Slavie?
(smích) To jsme neprobírali. Kamarádi jsme, mám na něj číslo, ale nevoláme si. Bavíme se hlavně, když se potkáme v nároďáku.
A to se ještě stane? Už víc než rok jste v reprezentaci nebyl.
Těžko říct. Možná ano - pokud se mi bude dařit ve Slavii, doufám, že ještě pozvánka přijde. Reprezentační kariéru nebalím.
Kvůli zranění jste přišel o loňské Euro a o zlatou medaili. To muselo hodně mrzet.
Ale ne. Byl jsem šťastný, že Portugalsko vyhrálo! Jasně, odehrál jsem kvalifikaci a dva měsíce před Eurem se zranil... Nebylo snadné to pustit z hlavy. Ale takový je život, musíte koukat dopředu. Zůstal mi pocit štěstí, že moje země má konečně zlato.
Vás teď čeká nová etapa. Jste připravený i na nepříjemné věci? Na to, že budete hrát třeba před třemi tisícovkami diváků?
V Rusku většinou chodilo aspoň deset tisíc, ale jestli tady budou tři, nevadí mi to. Jsem na hřišti, abych vyhrál zápas, to platí, i kdyby stál na tribuně jen jeden člověk.
Co když uslyšíte, že jste starý a za zenitem? Co kritikům vzkážete?
Co na to říct? Všichni přece viděli, jak válel Ibrahimovic v United, ne? Roky nehrají roli. Pokud jste chytrý, jste profík a máte chuť do hry, je jedno, kolik vám je. Já mám za sebou tři těžká zranění a vždycky jsem se vrátil. I když to třeba trvalo devět měsíců. Vždycky jsem se znovu dostal do sestavy a byl pro tým důležitý. To chci být i ve Slavii.
Bylo těžké rozhodnout se pro změnu?
Bylo, ale... Po dvanácti letech v Rusku už jsem taky cítil, že ji potřebuju. Jsme rádi, že jsme teď v Česku, a doufám, že tu budeme šťastni.
Zní to tak, že o odchodu z Ruska rozhodla rodinná rada...
Ano, přesně tak to bylo. Mým synům je třináct, máme teď ještě dvouměsíční holčičku. Když se chceme přestěhovat, musíme to cítit všichni stejně. Probrali jsme to, dali všechny nabídky na stůl a došli k tomu, že nejlepší bude Slavia.
Budou za ni hrát vaši kluci Bernardo a Francisco?
Budou. Hráli za Zenit a jsou ve věku, kdy potřebují dál růst. Mám dvouletou smlouvu, takže do patnácti budou tady. A pak? Uvidíme.
Čeho chcete ve Slavii dosáhnout vy?
Kamaráde, já chci být šampion! Chci vyhrát titul a hrát s tímhle týmem Ligu mistrů. A věřím, že se to podaří.
