Ale jak přesně, aby to bylo ku prospěchu? „Víte, co je největší chybou mládežnických trenérů u nás? Že pracují podle mustru, chtějí řídit, určovat. Jenže kreativní hráči potřebují herní volnost, samostatnost. Ať se sami a postupně naučí vybírat správná řešení. Zprvu to od nich možná vypadá kostrbatě, ale jakmile v tom syrovém provedení vidíte záblesk geniality, musíte je podporovat. Jako se to svého času povedlo u Tomáše Rosického,“ spustí monolog Antonín Barák starší.
Roky úspěšně trénoval kluky v Příbrami, teď pro fotbalovou asociaci dohlíží na čerstvý projekt mládežnických akademií. Nechme ho, ať ještě něco poví. Dobře se to poslouchá. „Já se držel motta: Nehraj si na to, že jsi extra trenér. Ty jen nesmíš nejšikovnější kluky zkazit.“
Abychom nezapírali, trenér Barák na závěr použil daleko jadrnější výraz než zkazit. Odpusťte mu, ještě byl v euforii po úterním zážitku v Mladé Boleslavi. Barákův syn Antonín totiž poprvé nastoupil za reprezentační áčko a v přáteláku proti Dánsku (1:1) skóroval v 8. minutě. Výstavní trefa z 25 metrů jen orámovala Barákův výkon, který MF DNES ocenila vysokou známkou 1,5. Mladý slávista hrál sebevědomě, na netradiční pozici štítového záložníka si žádal míč, silnou levačkou ho posílal dál, nepanikařil. V přípravném utkání nikdo nebyl lepší.
Samozřejmě to neznamená, že by zrovna Barák junior měl na jaře převzít roli vůdce v pokračování světové kvalifikace, ale pozitivní náznaky v tom najít lze.
Jak tvořit tým pro budoucnost
Schick, Souček, Barák, Krmenčík, Zmrhal, Kalas, Sýkora, Pokorný... To jsou ti nejmladší v širším okruhu. Pak následuje vyhlášený ročník 1992, a ten jistě znáte: Krejčí, Kadeřábek, Václav Kadlec, Vydra, Skalák, Brabec a tak dále.
„Věk pro mě nic neznamená. Daleko důležitější jsou pro mě výkony,“ říká trenér Jarolím. V aktuální situaci mu vlastně nic jiného nezbývá než věřit mladým a nevyzkoušeným. Jedině tak může postupně vybudovat tým, který bude nadějí pro budoucnost. Prozatím bude stačit, když se pokusí získat druhé místo ve skupině a zahrát si baráž o mistrovství světa 2018.
Třeba s 20letým Schickem nebo s 21letým Barákem. „Jen výjimečně se mi stane, aby výkon mužstva zůstal v pozadí a já při utkání vnímal jen Tondu. Přátelák s Dánskem tou výjimkou byl. Zajímalo mě, jak se mlaďas pohybuje bez míče, jak čte hru, jaký zabírá prostor, jak po ztrátě přepíná na bránění,“ líčil Barák senior, jak sledoval úterní přípravu.
Syna trénoval od pěti let, kvůli němu po čtvrt století přestal pracovat jako kantor a udělal si trenérské kurzy. A nebyl sám. Postupně zlákal dávné spoluhráče z příbramských žáčků, Václava Černého a Jaroslava Maška. Bylo to osudové spojení! Všichni tři tátové se sešli jako šestiletí pod trenérem Škvárou, průkopníkem fotbalových tříd na sportovních školách. Zatímco Barák, Černý a Mašek mydlili fotbal jen na asfaltovém plácku u školy, jejich synové Antonín (dnes Slavia), Václav (Ajax) a Dominik (Bohemians) už měli komfortní zázemí.
Kluci, vykašlete se na požitky
Odmalinka vyrůstali spolu. Už ve školce byli pohybově zdatní, koordinovaní, dynamičtí, s míčem velmi šikovní. Ani postupem času se nezkazili, nezvlčili. Měli užitečnou školu od tátů: Těšte se na každý trénink! Važte si spoluhráčů i trenérů!
A hlavně, kluci, vykašlete se na požitky, které mohou přijít, pokud jednou – a bůh vám to přej – budete slavní. Auta, peníze, modelky? Především milujte fotbal jako svůj život. Když to bude upřímná láska, nikdo nikdy vám tuto hru neznechutí.
„Před deseti lety jsme si u piva dělali legraci, že se naši mladí jednou potkají v nároďáku. Krucinál, a ono to může vyjít,“ vypráví trenér Barák s dojetím v hlase. Trio příbramských klenotů se potkalo v reprezentační jedenadvacítce a při trendu, který nastavil kouč Jarolím, možná není daleko od pivní hecovačky ke splnění snu.
Barák junior, sympaťák s trefnými názory, budiž příkladem. Táta už mu do fotbalu nemluví, zbytečně neradí, zůstává spíš přítelem na telefonu. Čeká, jestli „Toňas“ zavolá. Nemyslete si, volá po každém zápase a ptá se: „Cos tomu říkal, tati?“
Jako kluk si doma vylepoval plakáty slavných. Magnetizovalo ho světýlko na konci tunelu, které znamenalo cestu do velkého fotbalu. K šestnáctinám dostal výlet na milovaný Arsenal. Zatímco Dominik Mašek už v tu dobu mazal na zkušenou do Hamburku a mladý Václav Černý do juniorky Ajaxu, Barák na velkou chvíli čekal. Druhá liga s Vlašimí, první s Příbramí, letos v lednu přestup do Slavie, v listopadu premiéra v českém dresu.
Přitom předloni, když mu na FTVS nedovolili dálkové studium, přišel za rodiči a slíbil jim: „Když teď nejde skloubit univerzita s kariérou, dávám si rok a půl. Pokud se mi za tu dobu nepodaří hrát pravidelně první ligu, jdu automaticky znovu na přijímačky. Budu studovat a fotbal hrát pro zábavu.“
Asi nemusíme dodávat, že vysoká škola si zatím na mladého Baráka bude muset ještě počkat. Fotbalová reprezentace totiž našla naději. Jak velkou, to ukáže až rok 2017.
