„Kdyby existoval návod, bylo by to super,“ usmívá se Plachý, který u národního týmu funguje jako pozorovatel soupeřů. „Dinamo Záhřeb má vynikající akademii, jejich technický ředitel si vlastně sám vychoval jednu generaci. Ale to určitě není jediný důvod. Všichni přece tou akademií neprošli.“
Co tedy rozhoduje o tom, že se v Chorvatsku rodí víc talentů?
Nebudu spekulovat o genetickém založení. Ale možná je to o tom, že Chorvati jsou jako národ trochu hravější než my. Je to vidět i v dětských kategoriích. Ne že by dětem nezakazovali hrát si s míčem - oni jsou přímo šťastní a spokojení, když to tak je. Když někdo zkazí sto kliček za sebou, jsou šťastní, že jich udělal sto. Zatímco u nás už by ten hráč začal být nervózní, radši by to začal přihrávat ostatním, bál by se. Asi chceme po dětech týmový výkon dřív, než by si to zasluhovalo.
Zatímco Chorvaté ne. Proto od dětství tak vynikají?
Když ty kluky vidíte... On si vezme míč, ťukne si to, jde s míčem, neukvapuje se, je klidný. V dospělosti jsou to pak samozřejmě už draví hráči, ale rozdíly poznáte už v nižších kategoriích.
Je to tím, že chorvatští trenéři nechávají dětem volnost? Nechávají je tvořit?
Dalo by se to tak říct. Ale my to tak teď v dětských kategoriích děláme taky - aspoň se o to snažíme. Chceme, aby trenéři šli po individuálních dovednostech, aby nebyli nervózní z toho, že jim obránce zkazí kličku před brankou, že z toho dostanou gól. Aby prosazovali fotbal.
Kdy se výsledky mohou projevit?
Tahle situace netrvá tak dlouho, museli jsme se to naučit postupně. Dřív bylo všechno postavené na výsledku, hrrr nahoru a vyhrát nějakou soutěž. Kluci, kteří tohle zažívali odmalička, teď přichází do mladších dorostů, takže uvidíme, jak to bude vypadat dál. Nejde si myslet, že luskneme prstem a všechno se otočí.
Zpátky k Chorvatům. Mají v povaze i to, že jsou od dětství drzejší, sebevědomější?
Možná to vidíte, když tam jedete na dovolenou. Jsou uvolnění, s každým si hned tykají, všechno je v pohodě. Možná i proto je to cílová země pro nás, pro Rakušany, Němce, třeba i pro Italy. A ty děti to pak vnímají tak, že si řeknou: my jsme světoví, jsme dobří. My to tak asi nemáme. Výchova ve školách tomu moc nepomáhá.
Když odhlédneme od výsledku - byl zápas s Chorvatskem celkovým odrazem téhle situace? Ukázalo se, že je soupeř jinde proto, že je kreativnější a sebevědomější?
Hlavně byl odrazem toho, kde ti hráči momentálně jsou. V jakých klubech, v jakých soutěžích. Ale to je vrchol pyramidy, který je prostě u nich momentálně nastavený výš. My potřebujeme tuhle pyramidu dostat ze šířky směrem nahoru. Tomu by mohly pomoci akademie, které se zakládají. Ale důležité je nastavit od dětství mentalitu. Vzdělávání trenérů musí být takové, aby se povedlo zlomit jejich ego. Uvědomit si, že není důležité vyhrát zápas, vyhrát turnaj, ale být šťastný, že kluci šli do kličky. Podruhé, potřetí, podesáté - a nikdo jim to nezakazuje.
Jsou v tomhle Chorvaté o hodně svobodomyslnější?
Je to možné. Mají takový gen pohody. Když máte moře, o nic se nemusíte extra bít. Víte, že vám to nějaké to „zlato“ přinese. Asi se to do povahy odráží, to vidíme u většiny jižních národů.
Mluvil jste o pyramidě, o šíři základny. Chorvaté by ji vzhledem k počtu obyvatel neměli mít širší než my, nebo ano?
Nás je deset milionů, jich necelých pět. Ale jde o to, kolik je fotbalových hráčů. Nám se to rozmělňuje do mnoha sportů, zatímco v Chorvatsku tolik ne. Trochu jim upadá lyžování, nemají lední hokej, takže když to rozpustí jen do fotbalu, basketu a volejbalu, čísla jsou pro ně příznivější.
Přes všechny plusy, které hrají pro Chorvaty - nepřekvapilo vás, jak byl zápas hlavně v prvním poločase jednoznačný?
Chorvatští nebo španělští kluci si jdou hrát svůj fotbal. Vědí, že budou útočit, že budou u míče, že budou nebezpeční. Naši jdou hrát něco, na co třeba nejsou z klubů úplně zvyklí. Většina z nich je taky navyklá na útočný fotbal a tady najednou hrají obranný, se Španělskem dokonce totálně obranný. Nastavení do zápasu je úplně jiné než u soupeře. A dělat něco, co se vám úplně nelíbí, co vám nevoní... To je složité, pak nefunguje dobře ani koordinace.
Jak vidíte šance Chorvatů na turnaji? Kam mohou dojít?
Někde jsem slyšel, že jsou černým koněm. Pro mě nejsou černým koněm, ale jedním z nejkvalitnějších týmů na turnaji. Z velkých klubů jsou zvyklí vyhrávat, což je jeden z kamínků do skládačky. Ale i my jsme v závěru ukázali psychickou sílu. To je možná to největší poselství pro mladé kluky.
Jak to myslíte?
Viděli, že je třeba jezdit do poslední minuty a věřit. Chorvaté byli v posledních minutách totálně v pytli a vůbec to nebylo Modričem, protože Kovačič je úplně stejně kvalitní hráč. Bylo to tím, jak k tomu přistoupili naši kluci. Byli tvrdí, aktivní, začali tomu věřit. To když si do sebe vezmou mladí kluci, kteří sedí u televize, je to možná nejzásadnější. Špatně by bylo, kdyby se tím za každou cenu řídili ti mládežničtí trenéři: musíme všichni bojovat, teď to urvem! U mladých kluků je důležitější, aby se naučili hrát fotbal. Bojovnost dorazí, jde s tím ruku v ruce. Ale fotbal musí mít přednost.
