Starou Karosou dojeli do Manchesteru na dámskou punčochu, nasazenou místo přervaného klínového řemenu. U stadionu United vyskočili z autobusu pět minut před úvodním hvizdem a sprintovali do ochozů. Vběhli tam právě, když se hrála hymna.
I takové bylo pro české fanoušky stříbrné EURO 1996 v Anglii. Rovněž teď ve Francii zažijí hodně. Ale něco podobného jako před dvaceti lety, kdy do Anglie vyrazila s nadšenými a natěšenými pasažéry spousta autobusů-polovraků, se už opakovat nemůže.
V hospodě to zacáluje Čedok
Liberecký redaktor MF DNES jel tenkrát v červnu 1996 s dalšími čtyřiačtyřiceti lidmi s Čedokem na zájezd na zápasy s Německem a Itálií.
„To s námi nepošlou jiný autobus?!“ křičel brněnský rowdie v západočeském Tachově, když naše Karosa odmítala funět dál do kopců k hraničnímu přechodu v Rozvadově a průvodce Čedoku Vláďa oznámil, že jestli ji řidiči neopraví, bude muset zájezd na vysněné EURO zrušit.
„Ludry zap..... z Čedoku, podpálím jim to tam u nás ve štatlu všecko, esli nedovalíme včas na zápas s Němcami do Menčestru,“ pokračoval v řevu rozzuřený skalní příznivec Zbrojovky. „A ty jako náš průvodce ani nemudruj o tom, že ten špíl v Anlii zmeškáme, nebo si synem smrti.“
Pološílenému fanouškovi strašlivě přizvukovali jeho kamarádi a také několik ultras ostravského Baníku. Právě díky nim ale nezačala naše cesta do Anglie ani trochu dobře. Jakmile nastoupili do autobusu, nacpali do archaické ledničky plastové lahve s vínem, zasekla se o ně vrtulka chlazení, což zapříčinilo neodstranitelnou poruchu.
Venku bylo přes třicet stupňů ve stínu. Až do Velké Británie jsme pili - řečeno slovy našich našich moravských přátel - pivo teplé jak močka.
Průvodce Vláďa nás poslal v Tachově moudře do hospody a s oběma řidiči i s rozhrkanou Karosou zmizel v garážích ČSAD Tachov, kde ale v pátek odpoledne pracoval jen vrátný. Vláďa se vrátil za tři hodiny s mastnou špínou na košili a za krkem, ale taky s očividnou úlevou ve tváři. „Tak jsme to spravili, můžeme jet,“ zvěstoval vesele.
KAROSA. Symbol výjezdu českých fanoušků na Euro 1996.
Ke střízlivosti jsme už měli daleko a několik z nás se po čtyřech, pěti ale také po osmi pivech nechtělo zvednout. Jeden z ostravských rowdies odmítal vrchnímu zaplatit se slovy: „Ode mě, ty cipe, nedostaneš ani fufňu. Tady to zacáluje Čedok.“
Kasírování se protáhlo dobře na půl hodinu. Tachov jsme opustili v pátek kolem sedmé večer a na nocleh do univerzitních kolejí ve Walesu jsme se doploužili v neděli v půl druhé v noci. Ostravští rowdies v Karose prožili 44 hodin.
Ve waleském městečku na konci útrpné pouti jsme ke všemu zabloudili. Když Karosa, vedená starším řidičem podobným legendárnímu panu Spejblovi, projížděla po klikatých silničkách už půl hodiny, ozvalo se z moravského kotle na zadních sedačkách skandování: „My tě, Spejble, stejně zabijem! Stejně zabijem! Stejně zabijem!“
Průvodce Vláďa, který byl v Čedoku specialistou na Španělsko a do Anglie jel vůbec poprvé za nemocného kolegu, přikázal Spejblovi, ať okamžitě zastaví. Pak vyběhl ven, stopnul muže na skútru, dal mu dvacet liber a poprosil ho, jestli by nám neposloužil jako vodič k místu, kde jsme přespali před zápasem v Manchesteru.
Mimochodem, právě kolem Manchesteru jsme jeli, abychom se ubytovali ve Walesu zhruba o 200 kilometrů dál na západ. Druhý den jsme se do Manchesteru vraceli navlas stejnou cestou a stejně hlemýždím tempem. Ze zadních sedadel znovu zaznělo zlověstné: „My tě, Spejble, stejně zabijem! Stejně zabijem! Stejně zabijem!“
Po fotbale za Lochnesskou
Znechuceni mizerným výkonem Česka, který vyústil do jasné prohry 0:2 s Německem, jsme se v noci šinuli z Manchesteru znovu na univerzitní koleje do Walesu. Tam jsme přespali a ráno jsme už počtvrté k uzoufání totožnou trasou zamířili k Manchesteru a pak až na sever Skotska do Aviemore. Náš zájezd s Čedokem totiž nebyl jen fotbalový, ale také poznávací s pravou perlou - jezerem Loch Ness.
Právě v Aviemore jsme se od účastníků jiných fotbalově-poznávacích zájezdů dozvěděli truchlivý příběh o punčoše, jež se v motorovém prostoru českého autobusu proměnila v nouzový klínový řemen.
Už daleko před Aviemore se ale naše výprava smrskla o rowdies Zbrojovky a Brna. Nechali se vysadit v dějišti příštího utkání české reprezentace v Liverpoolu, kde si sami zaplatili noclehy na univerzitních kolejích. Což rozhodlo o přežití Spejbla. Na sever Skotska se totiž naše Karosa drkotala sedmdesátkou zase až do noci.
Aj baby jsme měli
Kolem silnice jsme pořád viděli ovce a jeleny a ovce a jeleny. Katalog Čedoku sliboval v Aviemore pokoje s televizí, rádiem, WC a sprchou. Obrazovka zrnila, rádio mělo přetrhané dráty, v podlážce v umývacím koutu chyběla prkna. Na ploše velké čtyřikrát tři metry jsme bydleli čtyři. Na dva vyšla manželská postel s jednou společnou dekou. Venku skoro pořád lilo.
Po čtyřech dnech jsme se zničení konečně ocitli v Liverpoolu a vítali nás rozjaření kluci z Brna a Ostravy. „To byla pecka,“ oznamovali. „Sčuchli jsme se tu s Anglány, hráli jsme s nimi fotbal, platili za nás v hospodě. Aj baby jsme měli.“
Ale Liverpool jsme si užili také my. Netahali tam z nás dvě libry za vstupenku do hospody jako v Manchesteru na dohled od stadionu Old Traford. Když jsme tuto nestoudnost napráskali přátelským fanouškům z Liverpoolu, odtušili pouze: „Oh, yes. Bastards of Manchester.“ Na Anfield Road jsme pak slavně porazili Itálii 2:1 a po utkání nám fanouškům aplaudovaly plné liverpoolské ulice. Říkali jsme si, že musí jít o dar z nebes za naše utrpení s rozhrkanou Karosou.
Video místo sexu
Takový pocit jako po druhém gólu, dal ho Radek Bejbl, by člověk přál každému, kdo se teď vydává povzbuzovat do Francie, nebo už tam je.
Mohu-li být osobní, pak jsem myslel, že mně po Bejblově brance úplně mizí nohy. Museli mě zdvíhat, sraženého do kolen rozkoší.
Ale radím Vám, věrní čeští fanoušci, pokud vás podobné štěstí potká po dvaceti letech i na letošním EURU, neříkejte doma svým ženám, že to bylo tisíckrát silnější než orgasmus. Ta moje, když se jí pak někdy nechtělo, vzala kazetu z EURA 1996 a řekla: „Na, miláčku, tady máš.“
