Zajímavostí, které se s dnešním soupeřem Sparty v Evropské lize pojí, je plno.
Schalke, to je klub s velkou tradicí, ale také s obrovskými finančními možnostmi. Už devět let těží ze sponzorské smlouvy s ruským energetickým gigantem Gazprom, také proto podle časopisu Forbes patří na 14. místo žebříčku nejbohatších klubů světa.
On-lineUtkání sledujte v podrobné on-line reportáži ZDE. |
Pochlubit se může i obří členskou základnou: pod jeho hlavičkou se skrývají i atletické, basketbalové nebo házenkářské spolky, takže celkem v modrých barvách soutěží 136 000 sportovců všech kategorií.
Fotbal je ale jasnou jedničkou, už 111 let přináší radost lidem z hornického Gelsenkirchenu, kvůli žhnoucím důlním plynům přezdívanému „město tisíce ohňů“.
To ve středu přivítalo sparťany, kteří, stejně jako Liberec a Plzeň, večer odehrají třetí zápas v Evropské lize. Zamračené nebe, čoudící komíny továren, ale příjemná teplota kolem čtrnácti stupňů a hlavně: krásná Veltins Arena, kde si pod umělým osvětlením hosté z Prahy večer zatrénovali.
Stadion, který mezi lety 1998 a 2001 vyrostl hned vedle stárnoucího Parkstadionu, ohromí každého. Pod zasouvací střechou visí obří videokostka jako na hokeji, dole ovšem není led, ale prvotřídní trávník. Leží na kolejnicích, po kterých vždy po utkání vyjede ven, aby netrpěl nedostatkem světla.
Další zajímavost? Třeba zmíněná kaple v útrobách stadionu, ve které se fanoušci mohou pomodlit za dobrý výsledek a kde už kněží oddali stovky párů.
České otisky v betonu
Kamsi nad ni, nahoru na tribunu, usedne během zápasu se Schalke sparťanský kouč Zdeněk Ščasný, aby si „odseděl“ první část dvouzápasového trestu za kritiku rozhodčích po utkání v Tripolisu.
“Beru to jako realitu. I kdybych u lajny poskakoval a křičel, stejně by mě hráči v tomhle kotli neslyšeli,“ říkal ve středu Ščasný.
Radost hráčů Schalke
Asi nebude mít čas ani myšlenky na to, aby si prohlédl klubové muzeum. Zato pro fanoušky by to měla být povinnost. Uvnitř spatří třeba otisky nohou hráčů, kteří v roce 1997 dovezli do Gelsenkirchenu trofej pro vítěze Poháru UEFA. Mezi nimi i dvě české stopy s podpisy Radoslav Látal a Jiří Němec.
Dva dříči středu pole a oblíbenci fanoušků váleli hlavně v devadesátých letech, nový stadion si už moc neužili. Látal vlastně vůbec: právě v létě 2001 se vrátil do Česka. Němec vydržel ještě rok a loučil se triumfem v domácím poháru.
Teď v klubu hraje za starou gardu a na tribunu usedá skoro při každém zápase, ale nemění svou zásadu a s novináři mluvit nechce. „To nepůjde. Nic nevím, a už jsem stejně všechno řekl, tak co bych vyprávěl?“ prohodí, když mu zavoláte a ptáte se na zápas dvou týmů, za které toho tolik odehrál.
Emigrant chytal bundesligu
Klubem ale prošli i další Češi. Třeba záložník Filip Trojan, který byl v akademii od šestnácti, ale většinu kariéry odehrál ve druhé bundeslize. Jan Morávek, šikula z Bohemians, jehož bilance v modrém dresu se zastavila na třinácti zápasech a dvou gólech. A za juniorský tým kopal v devadesátých letech mládežnický reprezentant Petr Goláň, ke startu za áčko měl však daleko.
Hodně blízko byl před deseti lety příchod Milana Baroše z Liverpoolu, ale nakonec padl. A tak zbývá do české mozaiky doplnit už jen slibovaný pozoruhodný příběh gólmana, který byl prvním Čechem v Schalke.
Pavel Mačák, o němž byla řeč na začátku, v osmdesátých letech dvojka v Baníku Ostrava, prchl do Německa, kde získal angažmá ve slavném týmu.
Začal ještě ve druhé bundeslize, poté během tří sezon odchytal šestnáct zápasů v nejvyšší soutěži.
Když ve třiceti letech v Schalke skončil, jeho kariéra vyhasla. Vrátil se do Česka, ale profesionálně už nechytal a do branky si stoupl jen na chvíli, když v roce 1994 naskočil do jednoho zápasu Německého poháru za amatérský Remscheid.
Také jeho pozapomenutá anabáze je jedním ze střípků v bohaté historii Schalke, do které dnes, po zápase se Spartou, přibude další kapitola.
