Proč Milan Baroš překonává rychlostní rekord na francouzské dálnici? Proč Tomáš Řepka v afektu u hřiště strká do kameramana? Proč částka, kterou Tomáš Ujfaluši při svých narozeninách nikdy, ale nikdy neplatil za noční hotelové společnice, nesouhlasí? Proč si národní fotbalový tým po postupu na mistrovství Evropy rozškube obleky a nechá se vyhecovat, aby zpíval vulgární urážky?
Aby nedošlo k omylu, zdaleka to nejsou jen příběhy fotbalových reprezentantů, o které tu jde. Trable má každý, kdo si v hvězdném opojení nedohlédne na vlastní špičky.
Lhostejno, jestli píše bestsellery, chodí po módních molech, nebo si vydělává zpěvem. Populární a úspěšný člověk v jednom okamžiku přestává být Honzou od sousedů a ve druhém se stává sledovanou osobností, jejíž život je výkladní skříní pro všechny, kteří se chtějí podívat.
David Limberský se mezi ně zařadil ještě dřív, než svým luxusním bentleym narazil v opilosti do zdi. Místo toho, aby pokorně zalezl do pelechu, nešetřil výhrůžkami.
Honza od sousedů by si to (nejspíš) nedovolil, hvězda ano.
Nebýt průšvihu s bouračkou, za který mu hrozí vězení, možná by Limberskému v Plzni postavili sochu přímo u stadionu. Patří mezi fotbalové revolucionáře, kteří spolu s trenérem Pavlem Vrbou a mazaným záložníkem Pavlem Horváthem vytvořili z omšelého klubu absolutní špičku českého fotbalu. Původně zatracovaný talent se najednou našel a začal zářit – a vložil své soukromí do rukou anonymního davu soudců.
Lidem, jako je Limberský, nikdo neupírá tvrdou práci, díky níž se dostanou na vrchol. Ani oběti, které přinášejí každý den. I když jsme národ závistivý, vadí nám spíš gáže politiků než sportovních celebrit, kterým na jejich mnohamilionové platy ještě rádi přispíváme. Gladiátory máme radši a dáváme jim to najevo. Jenže sympatie jsou vrtkavé a můžou se ze dne na den vypařit. Většinou tehdy, když celebrita překročí neviditelnou hranici normálnosti. Místo aplausu se najednou píská.
Jenže... Byli jsme to MY, kdo jsme Limberskému dali pocit nadčlověka. Ať už při glorifikaci, když Plzeň dvakrát postupovala mezi klubovou šlechtu do Ligy mistrů, nebo při davové nenávisti, když jednoho člověka drtí celý sparťanský stadion pokřikem: „Limberský, ty jsi hovado!“
Každým dnem Limberského (Baroše, Ujfalušiho, Řepku a spol.) přesvědčujeme, že mají božské schopnosti. Přímou úměrou to klade nároky na jejich pokoru a sebekázeň. Limberský zdaleka není sám, kdo podlehl sebeklamu, že je něco víc. Je totiž daleko snazší podlehnout než nepodlehnout.
Upřímně, těžko se najde někdo, kdo by Limberského průšvih obhajoval. On porušil zákon a opilý riskoval životy náhodných kolemjdoucích. Navíc čtyři dny poté provokativně oslavil vstřelený gól s imaginárním volantem mezi rukama, čímž devalvoval svoji páteční omluvu.
Ale nejsme i MY, vášnivé publikum, které jej týden co týden chodí na stadion povzbuzovat, spoluzodpovědní za jeho ztrátu kontaktu s realitou?
Je tak snadné ukázat palec dolů, když se nehodí ho držet nahoru.
