Žije v Praze, která mu přirostla k srdci, už když v osmdesátých letech minulého století střílel v dresu Sparty jeden gól za druhým.
"Viděl jsem toho díky fotbalu hodně, ale Praha je opravdu tím nejkrásnějším městem na světě," poznamená Griga při původním rozhovoru pro iDNES.cz. "Ale to minulé století, to zní strašně."
Zatímco tenkrát mu Praha ležela u nohou, když se do matky měst po patnácti letech vrátil coby kouč, nastavil mu fotbal i tu méně přívětivou tvář. Jak ve Spartě, tak později v žižkovském klubu končil své trenérské mise předčasně.
Společně s koučem Vítězslavem Lavičkou jste měli úspěchy v Liberci a sparťanské angažmá v říjnu 2005 pro vás muselo být obrovskou výzvou.
Samozřejmě, že bylo. Po asi čtyřech měsících odpočinku jsem nabídku, která se prostě neodmítá, uvítal. Pracovat v nejslavnějším českém klubu, kde jsem si jméno udělal jako hráč, to velká výzva opravdu byla.
Jenže po necelých jedenácti měsících jste byl ze sparťanské lavičky odvolán. Skončil jste 1. září 2006, po pátém ligovém kole.
Tak to prostě ve fotbale chodí. Někdy jde všechno jako na drátkách a leckdy pro úspěch moc dělat nemusíte. Jindy se můžete přetrhnout, ale výsledky se nedostavují. To byl můj případ.
Takže vás odvolání nezaskočilo?
To ani ne, dalo se čekat. Příjemné to není žádnému trenérovi, ale já se na to dívám trochu hlouběji. Vždycky si říkám, v jakém stavu jsem mužstvo přebíral a v jakém jsem ho odevzdával. Nerad bych, aby to vyznělo neskromně, ale jak ve Spartě, tak loni na podzim, když jsem musel skončit na Žižkově, jsem neměl pocit, že bych svému nástupci předával nepřipravené mužstvo. Vždyť Sparta pak v lize pod Michalem Bílkem na podzim ani jednou neprohrála.
KDO JE Stanislav GrigaNarozen: 4. listopadu 1961 |
Víte, že na tuhle otázku si nedokážu odpovědět dodnes. Stejně tak si na ni nejspíš nedokáží odpovědět ani Bílek, ani Víťa Lavička, kteří si to jistě taky představovali jinak. Ve Spartě jsou prostě specifické podmínky, je to kolos, ve kterém musí fungovat každé, i to nejmenší kolečko. A abych pravdu řekl, ani s tím časovým odstupem nedokážu říct, tohle bych udělal jinak. Prostě si tehdy nesedlo všechno tak, jak to bylo zapotřebí. A to, že tenhle stav přetrvává, není podle mě vina Grigy, Bílka, ani Lavičky.
Příčina sparťanského tápání tedy byla a dosud je kde?
Na to odpovědět neumím. A kdyby se kvůli tomu někdo chtěl pustit do zevrubné analýzy, tak si ten elaborát nedokážu představit. V posledních letech se na sparťanském mužstvu negativně promítá nepříliš úspěšná přestupová politika, v klubu skřípou interpersonální vztahy a na hráče doléhá i nevídaný negativní tlak části fanoušků. Jak říkám, podmínky ve Spartě jsou v mnohém specifické.
Druhé pražské angažmá jste také musel ukončit předčasně. V čem se vaše odvolání na Žižkově lišilo od toho předchozího ze Sparty?
Hlavně tím, že na Žižkově jsem ten vyhazov nečekal. Přišlo taky po pěti kolech, měli jsme jen tři body, ale doma jsme prohráli se silnou Ostravou, na Spartě jsme při prohře dva nula dostali druhý gól až v devadesáté minutě, ale třeba Teplice jsme doma porazili tři nula.
Jenže k tomu se přidala pohárová prohra na hřišti třetiligového Vyšehradu...
Ta mě opravdu nepomohla. Druhý den, když jsem přišel na trénink, byl už na stadionu sportovní ředitel Kuka a mně hned blesklo hlavou, že se něco děje. A dělo se, protože druhý muž žižkovského klubu pan Kucián mi oznámil, že jsem skončil.
Přitom po soutěžním ročníku 2007/08 panovala na Žižkově spokojenost?
K mužstvu jsem přišel poté, co v roce 2007 postoupilo do první ligy. Přebíral jsem vystrašené mužstvo, které prvoligové parametry rozhodně nemělo. Konečné desáté místo nováčka pak všichni opravdu hodnotili jako velký úspěch. A tvrdím, že začátkem loňského září jsem odcházel od týmu, který se mohl měřit s každým. Na jaře jsme porazili například Boleslav i Slavii, tu dokonce na jejím hřišti.
Proč to tedy v dalším ročníku najednou nešlo?
Já se na to dívám ze tří pohledů. Jednak odešel velice schopný sportovní ředitel Milan Lešický, se kterým zmizela i určitá strategie, hodně věcí se narušilo. Vrátil se domů do Bratislavy, protože jeho manželka skončila pražskou misi na slovenské ambasádě. Za druhé se úplně zbytečně obměnil hráčský kádr, do zaběhnuté party přišlo deset nových hráčů a mužstvo se vlastně budovalo od začátku.
A jak už to tak chodí, klubové vedení jistě chtělo úspěšné výsledky od samého začátku ligy.
Samozřejmě. A pak jsem viděl ještě ten třetí důvod, proč to přestalo klapat. Ona totiž jaksi vymizela ta žižkovská identita. Přestěhovali jsme se do Xaverova a trénovali už jenom tam, na žižkovský stadion, o který se Viktorka začala dělit se Střížkovem, jsme jezdili jen k zápasům. Já říkám, že jsme vyklidili scénu, která žižkovským fotbalistům vždycky dodávala sebevědomí. Prostě to letité, takřka rodinné klubové ovzduší, bylo najednou pryč.
Nesete vyhazovy těžce?
Už jsem říkal, že i tohle k fotbalovému životu patří. V roce 1999 jsem s bratislavským Slovanem získal double, pak jsme v předkole Ligy mistrů vypadli s kyperskou Famagustou a mazal jsem. Rčení, že všechna sláva polní tráva je pro fotbal typické.
V Liberci jste v červnu 2005 na trenérskou funkci rezignoval. Proč?
Důvodů bylo víc. Jednak si myslím, že půldruhého roku až dva jsou pro trenéra u jednoho mužstva tak akorát. Samozřejmě, že výjimky existují. Navíc v Liberci mě taky dost otrávilo, že nám kvůli údajné korupci vzali šest bodů. Měli jsme to s Víťou Lavičkou dobře rozjeté, po podzimu jsme byli třetí bod za druhými Teplicemi. Těch šest bodů nám vzali v únoru a to se pak na našich jarních výkonech projevilo.
Trenér GrigaZatímco ve Spartě se moje odvolání očekávat dalo, vyhazov na Žižkově mě zaskočil |
Už mám těchhle nesmyslů opravdu dost. To je naposled, co o tom mluvím. Jestli si mě někdo představuje, jak se někde v koutku chrámu celý den modlím, tak se strašně plete. Pravda ale je, že se tam zdravíme sepnutím rukou.
Můžete tedy vaše cesty do Indie uvést na pravou míru.
Hlavně se tam neléčím z fotbalových bolestí. Když se mi před lety rozpadlo manželství, snažil jsem se hledat nový smysl života. Východní kultury jsem měl vždycky rád, hodně jsem o nich četl, tak jsem se někdy na přelomu tisíciletí vydal poprvé do Pandžábu. Do osady Beas, asi sedmdesát kilometrů od pákistánských hranic. Letím do Dillí, pak sedm hodin vlakem do Beasu, předposlední stanice na trati. Jezdí tam další Evropané, ale i Američané i další Češi. V téhle komunitě trávívám každý rok tak asi měsíc, většinou v prosinci, když fotbalisti mají dovolenou. Chodíme na výlety, děláme na zahradě, čteme knížky, zkrátka relaxujeme. Mobily máme vypnuté, jsme i bez televize, přestože na tu bychom se dívat mohli. Je to fajn, vždycky mě to obrovsky osvěží.
Jak vás tehdy v říjnu 2005 sparťané v té vyvolené pandžábské osadě dohonili?
Chytli mě zrovna na cestě tam. Zrovna jsem byl v Dillí, mobil jsem měl ještě zapnutý a s tou nabídkou se ozval sparťanský šéf Křetínský. Tak už jsem tím vlakem dále nepokračoval, asi čtyři dny jsme si s panem Křetínským volali, různé věci upřesňovali a když jsme se v zásadě domluvili, letěl jsem zpátky.
Na podzim odvolaní trenéřiJan Kmoch: 25. srpna skončil v Budějovicích. od 23. prosince asistent ve Spartě |
Takhle s Indií svázaný nejsem. Třeba na jaře 2007 jsem byl přes tři měsíce v Austrálii. Abych poznal jiný životní styl a zdokonalil se v angličtině. Celý pobyt jsem tam chodil na angličtinu do školy. A když jsem loni na podzim skončil na Žižkově, odletěl jsem asi na měsíc na Floridu a pak teprve přišel na řadu ten Pandžáb. Jak už jsem říkal, vidina Grigy coby nějakého mnicha je naprosto scestná.
Takže přítelkyni máte?
Tak to se vám povedlo. Toho mnicha jsem myslel jinak, ale budiž. Přítelkyni mám až poslední dobou, protože jsem ji nehledal. Byla to náhoda. S žižkovským sportovním ředitelem Lešickým jsem často chodil na slovenskou ambasádu, on se tam stavoval za manželkou. A já tam poznal Vieru, také Slovenkou. Na Floridě jsme byli spolu, ale v Pandžábu jsem pak byl sám. Vrátil jsem se čtyři dny před Silvestrem a poslední den roku jsme slavili společně.
Tedy další důvod, proč žijete v Praze?
Dá se to tak říct. Ale v Praze bych nejspíš zůstal i kdybych byl sám. Jednak jsem říkal, jak mi tohle město učarovalo, a potom, mám tady čtyřiadvacetiletého syna Roberta, který v Praze studuje soukromou vysokou školu, obor mezinárodní vztahy. Prostě, smutno mi v Praze není. Dcera Viktorie bude letos maturovat a žije s mou bývalou ženou v Žilině.
A nestýská se vám po trenérském angažmá?
Pomalu už ano. Nabídky jsem měl, ale byly to štace hodně daleko od Prahy, i v zahraničí. A důvody, které mě zatím v Praze drží, jsem už nastínil.
Můžete ty nabídky konkretizovat?
Nebylo by to kolegiální. Přece nebudu říkat, že mě chtěli tam a tam, kde už pracuje jiný trenér. Jak by se potom asi tak cítil? Zkrátka, ty nabídky loni koncem roku byly.
A letos?
Je možné, že během jara se někdo ozve. A i když přebírat mužstvo uprostřed soutěže moje gusto zrovna není, kdyby to byla nabídka zajímavá, nebránil bych se jí. Ale od června nebo od července, to už bych chtěl trénovat každopádně.
Výhradně v Praze?
Takhle to nestavím. V mém trenérském životopisu mi chybí angažmá v zahraničí, přičemž coby Slovák působení v českých mužstvech za práci v cizině nepovažuju.
Máte o trenérské práci v zahraničí nějaké konkrétnější představy?
Ani ne. Prostě rád bych se zkusil prosadit v některé ze zemí, jejichž jazykem se domluvím.
A ty jazyky jsou?
Angličtina, němčina, holandština a ruština.
