Už když pozdraví, zaduní to. Otočíte se, kdo to tak nahlas promluvil. Byť zdaleka nepatří mezi nejvyšší, přeslechnout nejde. Chlapík s pevným stiskem ruky a krátkým jménem: Petr Rada.
Odteď nepůjde ani přehlédnout, protože se stal trenérem fotbalové reprezentace a živým terčem. Veřejnost mu nevěří, chlapi po hospodách ho kritizují, byť ještě nevytvořil ani první nominaci na zápas, který ho čeká 20. srpna.
Měsíc přes svými padesátinami si Rada začíná zvykat, že jeho práci sleduje celá republika.
Dáte si kafe?
Ne, díky. Dneska jsem už měl tři.
Na vás to přece není hodně. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Minulý čtvrtek, kdy vás volili trenérem reprezentace, jste jich vypil sedm do oběda. Byl to váš rekord?
Možná. Padla na mě nervozita. Ale teď se blíží večer, a to už si kafe moc nedávám, abych mohl usnout.
Kdy vlastně chodíte spát?
Pozdě. Určitě po půlnoci. Já usínám únavou, jinak ne.
A budíte se během noci?
Kdepak. Jen ten čtvrtek po volbě. Hlava byla ze stresu celá pomotaná. Za jeden den jsem toho zažil strašně moc. Ponocování asi přijde až se stářím. I když nějaké příznaky už mám. Třeba jsem si myslel, že rozhovor s vámi mám v úterý, a on byl domluvený na pondělí.
Stačilo se podívat do diáře, ne?
Nemám žádný. Já dosud všechno nosil v hlavě. Ale teď si ho musím jako reprezentační trenér asi pořídit, informací je najednou příliš. Život se mi trochu změní.
. 5x o Radovi: Jako hospodský neuspělKlíčová vlastnost Nejslavnější zápas Podnikatelský nezdar Otec a syn Těžká premiéra |
I vy se budete muset změnit, zklidnit. Na lavičce nebo po zápase dokážete občas vybuchnout.
Nerad totiž prohrávám. Na fotbale neznám nic horšího než porážky. A je mi jedno, jestli jde o reprezentaci, nebo vesnický tým. Ale pracuju na sobě, dennodenně s tím bojuju. Vím, že teď budu pod desetkrát, stokrát větším tlakem než dřív.
Bude pro vás nejtěžším soupeřem vlastní výbušná povaha?
To nezastírám. Ale vyrovnám se s tím. Věřte mi.
Jak se dnes nejlépe uklidňujete? Dřív jste před zápasem bral prášky, abyste emoce trochu utlumil.
Bydlím za Prahou vedle fajn souseda, který má doma malou zoo. Bažanty, veverky, holuby a jinou havěť. Tlacháme o zvířatech a já si od fotbalu odpočinu.
Vy sám zvířata nemáte?
Bohužel ne. Pes mi nedávno zemřel. Ale jednou, až skončím s fotbalem, vrátím se znovu k své lásce a pořídím si holuby.
Dokázal byste zvíře praštit?
Ne! (odpoví důrazně a s nechápavým pohledem). Bezdůvodně nikdy.
Ani dát hráči pohlavek?
Kdepak. Umím si zjednat pořádek a hráči mě respektují. A kdyby ne, nemělo by smysl je fackovat. Pak je lepší se rozejít.
Přesto vás fotbalisté dokážou vytočit. Čím nejvíc?
Pokud dělají opakovaně chybu. Druhý třetí zápas po sobě, ačkoliv jim všechno do detailu vysvětluju.
Máte rád grázlíky, nebo spíše hodné hráče?
Víte, drzost se na hřišti hodí. Samozřejmě jen do určité meze. Pokud se dostane někdo za ni, musí trenér zasáhnout. Tvrdě.
A co když se fotbalista popere nad ránem před barem jako nedávno útočník Martin Fenin?
Tohle nejde. U žádných hráčů, a zvlášť ne u mladých. Musí si uvědomit, že jsou na cestě vzhůru a potřebují se o něco opřít, a ne si myslet, že přestoupí do ciziny, vydělají peníze a mají vyhráno.
Co tedy s Feninem uděláte?
Rozhodně si s ním promluvím mezi čtyřma očima. A klidně za ním poletím do Frankfurtu, kde hraje. Od toho tu jsem. Pokud má slova nepochopí, škoda pro něj.
Uřízne si větev?
(přemýšlí) Bude to mít hodně těžké.
Fenin je mladík. Budete takhle nekompromisní ke všem? Třeba k Barošovi?
Ten nic neprovede.
Že ne? Copak toho neprovedl už dost? U něj budete muset asi hodně přitvrdit a je otázka, jestli to on unese.
Všichni o svém chování musí přemýšlet. Já jim můžu poradit. Že jsou také jiné možnosti, jak se vybít. Především ne tady a před svědky, aby to viděla celá republika.
Už jste někdy o sobě zaslechl, že jste pes?
Ano.
A jste?
Jsem pes, který nikoho nezraní, ale snaží se hlídat, aby všechno fungovalo. Ne zase ale takový pes, který by strkal hlavu do pokojů a čichal, jestli tam někdo nekouří.
Disciplína je u vás...
(skočí do řeči) ... na prvním místě. Pak jsou další kritéria, podle kterých posuzuju hráče. Jejich fotbalová kreativita, povaha a tak dál. Ale disciplína je rozhodně první.
Proč zrovna ona?
Od ní se odvíjí spousta věcí. Byl jsem k ní vychováván rodiči i mými trenéry.
Zavedl jste disciplínu i doma jako hlava rodiny?
Kdepak. Nemám nic srovnaného v komíncích, jsem bordelář jako každý chlap. Neumyju po sobě talíř, manželka mě dost napomíná.
Třeba jí to vrátíte tím, když ji pozvete do divadla nebo kina.
Kdepak. Ona by chtěla, ale já ne. Není čas. Dělám fotbal.
Jak to nese?
Dost těžce. Navíc teď se odstěhoval syn a ona bude spoustu času sama doma. Víte, já mám teď pocit, že všichni mě budou vidět jako člověka, který má jen tu svou disciplínu. Naopak. Hráči se mě nemusí a nesmějí bát. Mám rád srandu, dobrý kolektiv, ne žádné upnutí. Chci, aby hráči jezdili na srazy uvolnění, ale jakmile půjde do tuhého, musí být na hřišti znát, že chceme něčeho dosáhnout.
To vy jistě chcete, ale veřejnost vám moc nevěří. Dvojnásobně víc čtenářů serveru idnes.cz si například myslí, že s mužstvem na mistrovství světa 2010 nepostoupíte. Vnímáte to?
Určitě. A mrzí mě to. Většinu těch názorů ovlivňují média, jak vykreslila můj obrázek. Je tam devadesát procent nepravdy.
Povídejte, co je nepravda.
Za nepravdy třeba považuju, že jsem nezkušený, že jsem hulvát, že trénuju špatně, že nikde neuspěju. Spousta lidí mě zná málo. Nechodí na moje tréninky, nehovoří se mnou.
Hodně jste vsadil na disciplínu, srdce a pokoru. Vlastnosti, které poslední dobou u reprezentace chyběly, že?
Nemyslete si. I trenér Brückner měl disciplínu, i když možná na něčem jiném založenou. Na svém charizmatu. Žádný trenér v republice není respektován jako on.
Říkalo se, že měl k hráčům otcovský přístup. Jaký bude ten váš?
Musí vědět, že já jsem trenér a oni hráči.
Takže žádné tykání mezi vámi nebude?
V životě jsem si před mužstvem s žádným hráčem netykal. A pokud ano, tak jedině mimo fotbal. Když si půjdeme po sezoně zahrát fotbálek pro zábavu a já nastoupím v jednom mužstvu třeba s Honzou Kollerem, přece na mě nebude volat: Trenére, přihrajte. Ale jinak je vykání zásadou. Byl jsem v tomhle smyslu vychováván jako hráč svými trenéry.
Jak budete fotbalisty vychovávat vy? Budete je vyučovat u videozáznamů? To přece moc neděláte...
Video používám jen tehdy, když chci demonstrovat naše evidentní chyby. Nebo naznačit hru soupeře. Vždy jen krátce. Pokud je video delší, hráči ztrácejí pozornost. Zhasnete, pustíte obrázky a nevíte, jestli někdo vzadu neklimbá. Radši si hráče vezmu k sobě do kabiny, vysvětluju mu a maluju.
Na podobné debaty může být i vaše kancelář na fotbalovém svazu. Už máte představu, jak si ji vybavíte?
Nic zvláštního. Musí tam být vyvěšené rozvrhy termínů, mapa Evropy, nějaké video. A hlavně spousta židlí.
Proč zrovna hodně židlí?
Nesnáším samotu. Odmalička se bojím sám. Nikdy bych nepřešel les v noci nebo bych nešel sám na houby.
Není to tím, že jste jedináček?
Možná. Mám i příhodu. Jako šestiletého mě rodiče nechali večer doma samotného. Já se probudil a strachy jsem běžel za babičkou. V pyžamu, ve dvě v noci a celých pět kilometrů z kopce z Libuše do Lhotky. Tohle jsem ještě nikomu neřekl.
Ještě něčeho se bojí reprezentační trenér?
Letadel. A také fotbalových porážek. Ty nesnáším. Dlouho se z nich vzpamatovávám.
Váš otec zemřel na srdeční slabost. Nebojíte se něčeho podobného?
Táta měl tři infarkty. On byl velký nervák. Maminka se o mě začala bát. Věděla, že k něčemu podobnému mám genetické dispozice. Proto chodím na pravidelné lékařské prohlídky. A jak lékaři říkají, nejhorší je stres v sobě nechávat.
No vidíte. Dřív jste všechno ventiloval a teď budete stres v sobě kumulovat, abyste na lavičce tolik nevyváděl. Napadlo vás, že se dobrovolně hodláte ruinovat?
Jsem takový. Když mám před sebou zelené hřiště, nic jiného už nevidím. Říkám si: Vždyť máš krásnou práci a jsi na čerstvém vzduchu.
