"Samozřejmě, vždyť víte, že já s novináři problém nemám. Můžem klidně tady," reagoval Starka ve slávistickém areálu v pražském Edenu na žádosti o rozhovor, když mu bodyguard po vystoupení z auta přehodil přes bílé tričko s krátkým rukávem dlouhý černý kabát.
Opodál na umělé trávě už začínal zápas Tipsport Cupu příbramských fotbalistů s Viktorií Žižkov, necelé tři měsíce vazebně stíhaný Straka se však na vyvýšeném asfaltovém platu ochotně nechal obklopit televizními reportéry, fotografy a novináři.
Kdy a od koho jste se dozvěděl, že jste volný?
Budete se divit, ale od primáře vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci, kde jsem se poslední dny léčil. V pondělí asi ve tři odpoledne se se mnou loučil, říkal, abych si to teda užil, přál mi hodně zdraví a tak. Já na to, že mám přece ještě příští úterý jít na kontrolu. A on, že prý jsem propuštěnej. Říkám, děláte si srandu? Ale sranda to nebyla a já tomu propuštění nechtěl uvěřit ani když jsem stál před vězeňskou bránou.
Proč jste poslední dva týdny trávil ve vězeňské nemocnici?
Jsem diabetik a na noze se mi ošklivě zanítil takový otlak. Vypadalo to fakt hrozivě, ale na Pankráci mě nohu dali dohromady, tamním lékařům musím moc poděkovat. A i jinak, jak v ostravské věznici tak v Praze se ke mně chovali velice slušně. Akorát jsem nechápal, že když jsem šel třeba na vyšetření srdce, doprovázela mě eskorta se samopalama. Kdežto zločince, který seděl za vraždu, dva normální bachaři.
Jako první osobě jste nejspíš volal manželce.
No, mohl jsem volat, až když mi dal mobil můj právník doktor Kramarič, který si pro mě přijel. Můj původní telefon se všemi čísly a jinými kontakty zůstal na policii. Pan Kramarič mi mobil koupil nový a zařídil i moje původní číslo.
Vybavíte si, jaká byla první slova vaší ženy?
Tohle je na slzy. Co tak mohla říkat, když jsem se vracel z vězení skoro po třech měsících. Jistě, lidi se takhle vrací po mnohem delší době, ale vždycky vědí, na čem jsou. Kdežto na mě policie nic neměla, takže já i všichni kolem mě trnuli, co všechno si vymyslí.
Jak jste se po tak dlouhé době vyspal ve svém?
Noc byla krátká, moc jsem toho nenaspal. Bylo to zvláštní, najednou kolem vás nejsou ty mříže, v mysli se vám vrací všechno, co jste v tom odloučení od rodiny prožil. Zkrátka, jen tak nezaberete.
Z neděle na pondělí ještě mříže, teď jste na svobodě bez jakéhokoli slova vysvětlení.
Víte, co je na mém zatčení podezřelé? Za ty tři měsíce jsem nebyl u jediného výslechu. Sebrali mě na dálnici, šoupli do vazby a teď bez zdůvodnění pustili.
Jak si ale vysvětlujete tu vysokou osmimilionovou kauci?
Nejsem schopný říct, jestli je vysoká, nebo ne. Ale jestli vysoká je, pak je to tím, že můj případ byl obrovsky zmedializovaný. Prostě Starka, zločinec nejvyššího kalibru. Jen vzpomeňte na to zatčení. Mohli mě sebrat na stadionu, doma, v Praze v kanceláři mého právníka, prostě kdekoli. Monitorovali mě pořád. Nejsem konfliktní typ, na předvolání jsem se vždycky dostavil. Ale najednou se národu musí předvést scéna jak z akčního filmu. Policie na mě nic nemá, tak nejspíš musí oslnit aspoň ta kauce.
Co jste říkal tomu, když jste se musel podrobit psychiatrickému vyšetření?
Je docela zvláštní, když psychiatr v roce 2007 zkoumá, jak jsem na tom byl v roce 2002. Ale snad jsem na hlavu dobrej.
Ale i celkově vypadáte dobře a spokojeně.
Kdo by v mé situaci nebyl spokojený. Ve vazbě jsem zhubnul o dvanáct kilo, ale to neznamená, že bych nepotřeboval shodit dalších osm. K dispozici jsem měl všechny noviny, co se dají koupit, v Ostravě i malinkou televizi s úhlopříčkou šestnáct centimetrů. O tu jsem přišel až v Praze ve vězeňské nemocnici, protože tam byl jiný režim.
Takže, vlastně paráda.
To se vám povedlo. Určitě by se mnou neměnil nikdo. Dva a půl měsíce jsem byl na samotce, to bylo příšerný i s těma novinama a piditelevizí. A vánoce? Někam se přes ně zavřete a uvidíte tu parádu.
Můžete popsat vaše dramatické listopadové zatčení.
Jel jsem se svými bodyguardy do Praha za doktorem Kramaričem a já vedle řidiče podřimoval. Auto se najednou zastavilo, já procitl, otevřel oči a koukám na zakuklence s namířenými samopaly. A nad námi řval vrtulník.
Jak jste na tenhle šok reagoval?
Blesklo mi hlavou, že se k nám nikdo nedostane. To víte, to moje pancéřové audi. Dovnitř to prostě nejde, leda by ho nějakou náloží vyhodili do povětří. Ale po pár vteřinách jsme otevřeli.
A akční scéna mohla začít.
Já to nechápu. Řvaní, povalení, šlapání po krku, rejpání samopalama do žeber. A pár metrů nad námi pořád ten šílený rachot helikoptéry. A tohle všechno se natáčelo. Kdepak, žádná televize, dělal to policejní kameraman a večer to televize měly. Dobrý, co.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
Nemám. Jen jsem se dozvěděl, že to zařídil můj vyšetřovatel, u kterého jsem byl naposled u výslechu asi před osmi měsíci. Ten musel nejlíp vědět, že policii žádné potíže nedělám. A tenhle člověk nařídí takovou zbytečnou monstrózní akci. Někdo by to měl rozklíčovat, vyšetřit a někomu to dát zaplatit. Víte, co takový zásah musel stát.
Zatčení tedy podle vás mohlo být jednodušší? Vždyť přece kolem sebe máte neustále bodyguardy, jezdíte v nedobytném autě...
Takhle se chráním od května 2005, když na mě u mého domu v Příbrami někdo střílel. Pochopitelně, že když se nějakej blázen bude chtít nechat zavřít, přijde ke mně, dá mi pistoli ke spánku a stiskne, mám vystaráno. Tomu se neubrání nikdo. Ale kdyby za mnou dva policajti přišli do kanceláře na příbramském stadionu a řekli, pane Starko, jste zatčen, půjdete s námi, tak bych se zvedl a šel. Ale nejspíš si někdo myslel, že bych se v takové situaci chtěl prostřílet. Proto ta šaškárna na dálnici, která se za tepla musela předvést celému národu.
Budete na policii žádat nějakou náhradu škody?
To teď nedokážu říct. Ta obvinění mé osoby se pořád vyšetřují, kdoví, kdy to skončí. Takhle daleko jsem zatím neuvažoval.
Kdy jste se po pondělním propuštění začal starat o příbramský fotbal.
Doma jsem to probral s manželkou, protože hlavně ta tomu šéfovala. Vypadá to, že za mé nepřítomnosti to v klubu docela klapalo. Co žena rozhodla, to rozhodla dobře. Moc jsem se jí ale omlouval, do čeho jsem ji dostal. A v úterý ráno jsem se na našem stadionu krátce zastavil. Hlavně jsem si popovídal s trenérem Kotrbou. To víte, když jste pryč tři měsíce, po informacích dychtíte. Pak jsem ale musel do Prahy za doktorem Kramaričem.
Vaši fotbalisté vám ale výsledky moc radosti neudělali.
To je pravda, po téhle stránce to za moc nestálo. Snad se to přes zimu srovná a jaro přežijeme.
Co říkáte tomu, že mužstva se ujal váš kamarád trenér Jiří Kotrba?
Jsem moc rád, že to Kotrba vzal. Myslím, že právě tím typem trenéra, který nás v první lize zachrání.
A jak to vypadá se záložníkem Otepkou, kterého chce Slavia.
Ježíši, na tohle je opravdu brzo. Takhle daleko jsme se s Kotrbou nedostali, do hloubky půjdem dnes večer. A pokud jde o Otepku, nechci někoho přemlouvat. Zatím ale ještě ani nevím, jestli Slavia vůbec předložila nějakou nabídku.
Potěšilo vás, že jste zůstal členem výkonného výboru fotbalového svazu, jehož členové ctili presumpci neviny?
Za to můžu kolegům z fotbalového vedení jen poděkovat. Už jsem to také zmínil svazovému předsedovi Mokrému, kterému jsem volal do Belgie. A začátkem příštího týdne se na fotbalový svaz vypravím.
Co vedle sezení s trenérem Kotrbou máte ještě na dnešní večer v plánu?
Co asi tak si jsem si mohl naplánovat, když ve tři čtvrtě na devět je v televizi nároďák s Belgií.
