Dva kamarádi, kteří právě dostudovali konzervatoř, si zašli začátkem devadesátých let do hospody a přemýšleli, v čem by mohli podnikat. Nad jídlem jednoho z nich napadlo: začneme prodávat lžičky, nože, talíře. Každý na světě potřebuje něčím jíst, mít vybavenou kuchyň.
„Už si nepamatuju přesně den, kdy ta myšlenka vznikla,“ říká Petr Chmela, který loni v únoru převzal ocenění EY Podnikatel roku. „Jisté však je, že byl rok 1992 a my vyrazili Škodou Favorit do Frankfurtu na první zahraniční veletrh, kde se to lesklo nerezem a krásným nádobím. To nás zaujalo.“
Vrhli se do byznysu a stranou šla muzika. Bubeník Petr Chmela a kytarista Jiří Vaculík byli v té době známí z bigbeatové kapely Symfonik Rumpál. Do světa nakonec neprorazili přes hudební pódia, ale úplně jinou cestou, jako výrobci kuchyňských potřeb.
Petr Chmela (52)
 |
Máte doma v kuchyni všechno vybavení z vaší firmy?
Ano. A když žena jednou za čas přinese něco nového od konkurence, hodně těžce to skousávám. Teď se ale bojím, jestli se mě nezeptáte na vaření.
Proč?
Jsem manuálně nešikovný a to se týká i vaření. Neumím vařit. Doma v kuchyni jsem ale často, se ženou pořád testujeme naše nové výrobky. Ročně jich ve firmě vyprodukujeme až 300.
V průměru každý pracovní den tedy vymyslíte novinku?
Ano, pár desítek ročně jich máme skutečně i patentovaných, některé jsou upgrade.
Vytvoříte nový výrobek rychle?
Třeba jsme na předvánoční trh uváděli mlýnek na mák. Vyvíjeli jsme ho tři roky, aby měl co nejlepší parametry, a myslím, že patří ke světové špičce. Některé výrobky připravujeme rok, dva i více let. Díky skvělým designérům, vývojářům i technice jde všechno ale snadněji, ohromně nás dopředu posunuly 3D tiskárny. Vytvoříme si model v počítači, během pár hodin ho máme v ruce a můžeme zkoušet, jestli se třeba nůž dobře drží.
Jak vypadaly vaše podnikatelské začátky?
Velice divoce. Původně jsme rozjeli prodej spořičů vody, abychom si vytvořili vlastní kapitál a něco zbylo i na muziku, až pak do toho vstoupilo kuchyňské zboží. Na hudební zkoušky jsme měli vlastní garáž a na úplně jiném konci Zlína pronajatou dvougaráž pro začátky podnikání. Cestovali jsme křížem krážem po republice i na Slovensko a dělali si know-how na ty spořiče. Všude jsme se učili, jak správně obchodovat.
Jaký jste měli obrat?
Za první rok necelý milion korun. A hrozně nás štvalo, že to bylo pod milion. Musíme zabrat, řekli jsme si a po roce to už bylo 30 milionů. Pak to letělo strmě nahoru, čísla si už přesně nepamatuju. Dnes máme kumulovaný obrat po celém světě kolem dvou miliard.
Letos Tescoma slavila 25 let.
Ano. Pubertu máme naštěstí zdárně za sebou a zdá se, že jsme zvládli i etapu směrem k dospělosti.
Kdy vám za ty roky bylo nejhůř?
Párkrát horko opravdu bylo. Třeba když jsme měli schválený výrobek státním zkušebním ústavem a ona ta čajová konvička při určitém bodu varu tekla.
Co jste dělali?
Bylo to v úplných začátcích, náš první větší obchod, na konvičku nám dělala velkou reklamní kampaň herečka Helena Růžičková. Dvě třetiny nerezových konviček nám zákazníci vrátili a my měli pocit, že zkrachujeme. Ale postavili jsme se k tomu čelem, reklamaci nám uznal i italský dodavatel, kterého zastupoval mladý exportní manažer Lorenzo Fiorani. S tímto sympatickým podnikavým mužem jsme se skamarádili a po roce s ním založili naši první západoevropskou pobočku. Tescoma se objevila v Itálii.
Dnes je firma ve stovce zemí po celém světě. Měníte sortiment a design zboží podle země?
Často. Uvedu příklad: když vymýšlíme rukojeť na sadu kuchyňského náčiní, tak si vybereme třeba čtyři barvy, protože Italové mají rádi pastelovější odstíny, Rusové zase tmavší, jinde jiné. Také je jasné, že na Slovensku nebo v Maďarsku výborně prodáváme kráječe na knedlíky, zatímco v Itálii nebo ve Španělsku jsme s nimi bez šance.
Čím je specifický český zákazník?
Hodně si vybírá. A chválabohu čím dál víc jde po kvalitě, nejenom po ceně, což před pár lety neplatilo.
Čeho jste prodali za ty roky nejvíc? Nožů, příborů, hrnců, nebo...?
Obecně je největší zájem o drobnosti, třeba škrabky na zeleninu, otvíráky, louskáčky nebo námi permanentně vyvíjené novinky zvané vychytávky. To jde do statisíců.
Člověk po letech mění auto, nábytek. Jak je to s kuchyňským vybavením? Je generační?
Už to není jako kdysi. S troškou nadsázky řečeno: když jsme vyráběli pánve před 15 lety, nevydržely tak dlouho, protože neexistovaly tak kvalitní materiály. Dnes je zákazník spokojenější, všichni máme radost z kvality zboží, díky novým technologiím a materiálům vydrží výrobky déle.
NepřehlédněteV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Našel díru na trhu, točí emotivní svatební videa a má úspěch  |
Jenže stejného zboží tolik neprodáte. Jak to řešíte? Širším sortimentem a expanzí do dalších zemí?
Přesně tak. Máme přes tři tisíce výrobků, snažíme se produkovat ucelené série, aby zákazníkům co nejvíc komplexně vyhovovaly, dělat zboží sezonní, vánoční a tak dále.
Stále patří Tescoma dvěma společníkům?
Ano, od začátku to máme rozdělené fifty fifty. Jiří Vaculík a já.
Nikdy to nezaskřípalo?
Ne. Od patnácti, kdy jsme zakládali kapelu, jsme velcí kamarádi. Bavíme se spolu o všem, o rodinách, do podnikání jsme v začátcích přibrali své otce, máme tam dnes další příbuzné. Jsme jako rodinná firma. Myslím, že tohle nám mohou někteří podnikatelé závidět.
Jak váš společník nese, že veřejně za firmu vystupujete jen vy?
Jsme tak domluvení. On zůstal ve Zlíně, já se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde je víc možností za firmu vystupovat. Jemu to vyhovuje, je povahově jiný. Já chci věci řešit rychle a hned, on je trpělivý, hloubavý. Proto kromě jiného vede tým vývojářů, kde je trpělivost nejcennější vlastností. Kuchyňské výrobky musí hezky vypadat i dobře sloužit.
Ještě se potkáváte při muzice?
Po letech jsme se k ní vrátili, Rumpál ožil. Za bicími se dost potím, je to náročný, ale bezva koníček. Chystáme novou desku.
Vrtá mi hlavou, jak vznikl název Tescoma. Řada lidí si dodnes myslí, že je to cizí firma, ne zlínská.
Chtěli jsme něco libozvučného, co by šlo použít i v cizině, v mnoha jazycích. Sedli jsme do hospody a vymýšleli. Pudem sebezáchovy jsme zamítli složeninu z našich příjmení, žádné Chmeva nebo Vachme, to znělo jako nějaká instalatérská firma. Napadlo nás Tescom. Pak jsme k tomu přidali po roce „a“ a definitivní název byl na světě - Tescoma.
Změnou na ženský rod jste chtěli jít víc na ruku ženám, kuchařkám?
Ne, ozval se tuším Siemens, který ve svém portfoliu už název Tescom používal, a tak jsme to museli změnit.
Stále platí, že vaším vzorem zůstal Tomáš Baťa mladší?
Určitě! Úžasný člověk, charizmatický, pracovitý, vždy jednal s nadhledem. A k tomu ještě ohromně vtipný. Měl jsem velké štěstí dostat se mezi jeho přátele, deset let ho osobně pozorovat, učit se od něj. Obdivoval naši firmu, někdy mi přišlo, že to s chválou až přehání.
Asi měl radost, že Zlín proslaví další firma.
Město je ale stále baťovské.
Takže Tescoma to nepřeválcuje?
Ještě neumíráme ne? Ale musíme ještě hodně a hodně pracovat. Dlouhé roky.
