Jak jste se dostal k diplomacii?
V roce 1992 jsem učil na francouzských vysokých školách, když jsem dostal nabídku podílet se na vybudování českého ministerstva zahraničních věcí. Nastoupil jsem na místo referenta pro Francii.
Zajímavá povoláníV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Na této pozici jste dlouho nezůstal…
Oproti dnešku byl postup daleko rychlejší, ale tehdy to byla přelomová doba, kdy se zahraniční služba personálně výrazně měnila. Už za rok jsem dostal nabídku dělat ředitele tiskového odboru. Já jsem se sice těšil, že vyjedu na misi do Paříže, ale to se mi splnilo o dva roky později, kdy jsem ve Francii začal pracovat jako zástupce velvyslance. Teprve až tam jsem praxí natrénoval řemeslo. To vás žádné učebnice nenaučí.
Co tedy diplomat dělá? Mnozí mají tuto profesi spojenou jen s večírky.
Ty k tomu patří, ale koho baví chodit na rauty s těmi samými lidmi třikrát týdně? Naštěstí se diplomacie neomezuje jenom na večírky. Hlavní je co nejlépe zastupovat zájmy vlasti ve všech oblastech, kde je to potřeba: v politice, ekonomice, kultuře. Samozřejmě je tu pomoc našim občanům a naopak cizincům, kteří chtějí do Česka odjet.
Čím se současná diplomacie liší od minulosti?
Už nejde jen o to mít vztahy s oficiálními zástupci vlády. Daleko více práce je v propagaci, protože se snažíme nejrůznějšími způsoby podporovat dobré jméno České republiky.
Srovnejte současnost s časy, kdy ambasadoři nemohli konzultovat vyjednávání po telefonu s vládou a spoluvytvářeli politiku své domoviny.
V dobách, kdy se panovníci viděli jen jednou za pět let, byla role diplomatů pochopitelně jiná a profese měla také vyšší prestiž. Když vidíte v Benátkách obraz Příjezd britského velvyslance, je vám jasné, že to byla událost srovnatelná s tím, když do Prahy prvně dorazil americký prezident. Dnes se například v rámci EU premiéři a ministři setkávají každou chvíli, takže v tomto směru diplomacie ztratila na důležitosti.
Vizitka
|
Jaký má tedy význam?
Aby ty schůzky premiérů a ministrů k něčemu byly, musí jim předcházet dlouhá příprava. To jsou ta vyjednávání v zákulisí o detailech, při kterých se dá nanečisto zjistit, jaké jsou postoje a mantinely druhé strany. Snažíte se je sladit se zájmy své země. Právě to je vedle navazování kontaktů všeho druhu hlavní role diplomacie.
Jak se navazují kontakty?
Někdy se přes obyčejné venčení psů seznámíte s někým, ke komu byste se jinak nedostali. Ale hlavní pro úspěch je, aby byl diplomat společenský a měl se chuť bavit s jinými.
Nevadí vám, že ve vašem oboru hraje velkou roli přetvářka?
Kdosi slavný řekl: "Diplomat je čestný člověk, který jede do zahraničí lhát v zájmu své země." To je samozřejmě karikatura. Nic takového od nás nikdo nechce. Nicméně nejsme placení od toho, abychom někde ventilovali své pocity. Jsme tam s jediným cílem: hájit a prosazovat cíle vlasti. K tomu potřebujeme spoustu kontaktů a lidi si často vybírat nemůžeme.
Snaží se diplomaté ovlivnit vnitřní vývoj hostitelského státu?
Nemá smysl se tvářit, že se to neděje. V mezinárodních vztazích to funguje jako v činžovním domě. Nemůžete sice určovat, jak má vypadat sousedovic domácnost, ale určitě se na ně budete snažit působit, aby nedělali rámus v jednu ráno, aby vás znovu nevytopili nebo aby si jejich děti hrály s těmi vašimi.
Já bych na diplomacii nesnesl všechny ty oficiality a vykání…
Je to potřeba, protože protokol umožňuje jednat, aniž by se schůzky zasekly na nějaké maličkosti typu kdo má pozdravit. Mně nijak zásadně nevadí, takže si na ministerstvu vykám téměř se všemi kolegy. Má to i svoje výhody jako prevence před ponorkovou nemocí, když jste na druhém konci světa s velmi malou skupinou spolupracovníků. Pomáhá vám to udržovat si odstup, aby se vám privátní život nemíchal s profesním.
Liší se od sebe diplomaté různých zemí svým vystupováním?
Američané naprosto samozřejmě porušují všechna zlatá pravidla protokolu, zatímco my v tom máme konzervativnější evropskou tradici. Diplomatický styl je ale určen především státem, ve kterém právě působíte. Někde v létě chtějí bílé obleky, jinde vás za veder nenutí nosit kravatu. Šablona není jednotná. Navíc se diplomacie stává méně formální díky nástupu nových technologií.
Není to právě kvůli nim povolání na vymření? Vždyť přes videokonference by šlo dohodnout mnohé, aniž bychom z daní platili drahý provoz ambasády.
Nepochybuji, že budoucnost má. Jen se změní. V zemích, na jejichž vývoji nám opravdu záleží - sousedé, velmoci, důležití obchodní partneři - vždycky budeme mít své lidi. Otázka je, jestli jich bude deset, nebo dva. Už se to projevuje v omezování počtu zastupitelství, což je celoevropský trend.
K čemu je funkce diplomata, který ze světa posílá výtahy z tisku, když totéž může přes internet udělat kdokoliv v Praze?
Dnes už opravdu nemáte šanci napsat něco lepšího, než udělají tiskové agentury jako Reuters. Ale někdo ty zprávy musí interpretovat a dát do kontextu s tím, co zajímá naši republiku, protože to Reuters určitě nezařídí. Ale toto dělají diplomaté vedle množství jiné práce. Teď už i velvyslanci řeší obchodní otázky a přitom se tím dlouhá desetiletí nechtěli špinit. Což je absurdní, když v mnoha státech jiné než obchodní zájmy nemáme.
A je pro české firmy tak důležité mít podporu ambasády?
Rozhodně nás nepotřebují každý den, ale jednou za čas se jim hodí naše lobbování. Zvláště to platí pro velké firmy, jimž v případě rozsáhlých investic výrazně pomůže, když v hostitelských zemích vědí, že za nimi velvyslanectví stojí.
Nastoupil jste jako ambasador EU v Alžírsku. K čemu je dobré nové unijní velvyslanectví, když vlastní rušíme?
Právě tyto mise, které existovaly už léta pod jiným názvem, budou pro malé členy typu Česka výhodné. Dnes rozhodně nemáme životní zájmy ve stovce států, kde stojí naše ambasády. Budeme je tedy moci zrušit a přes mise EU se starat o to, co potřebujeme. Je to ekonomická nutnost.
Jak se člověk k takové pozici dostane?
Projde náročným výběrovým řízením, do kterého se mohou přihlásit lidé se zkušenostmi z vysokých diplomatických postů. V současnosti existuje kolem 140 misí EU, z toho už třem - v Súdánu, Guyaně a Iráku - šéfují Češi.
S vaší prací souvisí věčné stěhování a problémy pro rodinu…
Je to zaměstnání, které můžete dělat, jen když vás naplňuje. Sice je velice zábavné, poznáte mnoho zajímavých míst a vlivných lidí, zároveň je dobře honorované a má prestiž, ale v osobním životě vyžaduje velké oběti. Především - jak zaměstnat partnera. S dětmi bývají problémy až v pubertě, kdy cítí větší potřebu zakořenění. Je těžké zhruba každých pět let začínat budovat nový domov a hledat nové přátele, když víte, že za pár let zase odejdete.
