Stát v dluhové pasti
V roce 1934 uplynulo pět let od začátku Velké deprese. Státní pokladna Československa na tom v té době nebyla příliš dobře. Podkladem pro toto tvrzení jsou následující komentáře, vyslovené v tehdejší sněmovně*:
-
"Není-li však normálního hospodářského podnikání, musí se zobraziti tento fakt ve financích státních. Státní příjmy musí býti oslabeny a také skutečně státní příjmy u nás trvale klesají. Trvale klesají už od roku 1929 a myslím, že ten pokles ani v prvním měsíci tohoto roku se nezastavil, že i letošního roku proti roku 1933 máme pokles státních příjmů. Pokles příjmů státních železnic je nesporně zjištěn."
-
"Stát, který převzal v době tzv. dobré konjunktury velmi těžká břemena, tento pokles příjmů pochopitelně velmi nepříjemně a těžce nese. Myslím, vážený senáte, že při trošce opatrnosti a při dobrém hospodářství nemusilo tolik břemen a povinností býti na státní pokladnu uvaleno.
Teď se mstí všecky ty investice do přepychových paláců v Praze a v jiných městech. Teď se mstí ty veliké investice do údolních přehrad, které jsou neupotřebitelné, teď se mstí ono bezmyšlenkovité přejímání miliardových garancí a záruk, teď se mstí ono nepřirozené budování řady odborných škol, pro které namnoze nemáme žactva. Teď se prostě vymstívají všechna ta břemena, která v době větších příjmů byla státní pokladnou bez rozmyslu přejímána."
-
"Státní hospodářství je postiženo chronickými deficity už od roku 1929. Deficit roku 1932 byl původně odhadnut na 900 milionů korun, ale referent o státní závěrce za rok 1930 kolega Modráček spočítal a ve zprávě nám předložil, že ten deficit vyvrcholuje na 2 400 000 000 korun."
-
"Dámy a pánové, roku 1933 nebude situace příznivější. Objeví se tu deficit, který překročí tuto částku, a není naděje, že se deficity zmírní, sníží, neboť čím více se snižují vydání v rozpočtu státním, tím více se také snižují státní příjmy."
Je zřejmé, že mnohé dnešní státy se potýkají s obdobnými problémy, kterým čelila první republika. Politikům pravděpodobně vyhovuje, když se za dobré konjunktury naberou "těžká břemena" a následující pokles příjmů se těžce nese. Možná, že v zájmu pana ředitele je využít otevřené ruky státu a rozšířit svou kapacitu školy, i když ví "že pro ně nemá žactva". Možná, že nejenom v lokálním zájmu pana starosty a jeho stavební firmy je stavět zbytečné "přepychové paláce". A kdo to nakonec všechno zaplatí?
Uvolnění měnové politiky jako způsob řešení
V roce 1934 tehdejší představitelé Československa dospěli k řešení problémové situace v podobě uvolnění měnové politiky, vlastně jistého druhu experimentu, který se dnes označuje jako kvantitativní uvolňování.
Měnová politika za první republiky byla doprovázena několika experimenty. Byla vyzkoušena či sledována nejprve deflační, pak stabilizační i inflační monetární politika. Vizi deflační měnové politiky nastavil první ministr financí Československa Alois Rašín v počátku vzniku státu. Snahou bylo množství peněz v ekonomice snižovat, a usilovat tak o snížení cenové hladiny. Výsledkem mělo být pozdější navázání československé koruny na zlato a dosažení stavu, kdy se koruna stane pevnou měnou.
Později, pravděpodobně po neblahých dopadech deflační politiky, se od této politiky ustoupilo. Začala být uplatňována neutrální měnová politika, uznávající, že monetární politika nemůže být používána k tomu, aby roztáčela kola hospodářského růstu, ani je brzdila.
V roce 1934 přišlo, právě v souvislosti s řešením dluhové pasti státních financí, na expanzivní měnovou politiku (prvorepublikovými slovy "rozmnožení oběživa"). Při projednání této změny v tehdejším parlamentu to bylo komentováno*:
-
"...měnovou politikou nelze hospodářský život ozdraviti ani zotaviti, peníze jsou celkem jenom směnná známka, a je vedlejší, jaké množství se jich používá k tomu, aby směňovány byly životní hodnoty. Zkoušeli jsme to politikou deflační. Předcházející vláda přišla s pevným rozhodnutím, že bude dělati politiku pevnosti čsl. koruny. Dnes se přichází se stanoviskem opačným. Dnes se vláda snaží vysvětliti občanstvu, že tato politika byla vadná a že jest třeba politiky opačné."
- "Není tedy divu, že státní pokladna míní si pomoci tím, že omezuje oběživo a snižuje zlatý obsah koruny československé. Jenže je otázka, jak to dlouho může dělat a kam to eventuelně povede. Dnes již není možno, aby si státní pokladna opatřila peníze nějakou půjčkou. Zahraniční půjčky jsou vůbec vyloučeny, ale také vnitřní půjčky by nebyly přijaty s pochopením a výnos jejich by nemohl uspokojiti, zvláště když obyvatelstvo ví, že výnosu národní půjčky práce bylo využito z větší míry k hrazení státního schodku a teprve z menší, nepatrné částky k oživení výroby a zaopatření práce."
Problém způsobilo i to, že tehdejší předseda vlády nešťastně vyhlásil přijímanou měnovou změnu do rozhlasu, a způsobil tak paniku.
Závěr
Mnohé vlády a centrální banky v dnešních časech "sypou" do ekonomiky hromady peněz. Možná, že je tato politika dnes komunikována umněji, než to udělala prvorepubliková vláda vyhlášením v rozhlase.
Například amerických dolarů bylo do globální ekonomiky "nasypáno" již nespočetně a autority maximálně v mnoha jiných sděleních konstatují, že nastane "kvantitativní uvolňování". Spojené státy dělají všechno pro to, aby vyrobily dolary, které zajistí klidný spánek čínského pracovníka, jehož práce jimi má být zaplacena. Klidný spánek pracovníka zatím spočívá v důvěře v to, že ve své matraci má schovánu "tvrdou" měnu.
Břemena vzniklá za první republiky asi nebyla tak těžká, jako jsou ta americká. Výhodou Ameriky je její postavení, při kterém šokově uvalenou inflační daň ponesou všichni, kdo dolary budou držet. Tedy nejenom občané, které stát nutí, aby jeho nekrytou, potenciálně inflační měnu používali, ale i další věřitelé.
Zdroje:
*Historické senátní tisky z 3. volebního období
Více si přečtěte na Investujeme.cz.
