Vlasta Pallová vystřídala několik pracovních pozic včetně práce v sekci pro nákladní dopravu (cargo) nebo v místní meteorologické službě, než se v devadesátých letech stala vůbec první tiskovou mluvčí ruzyňského letiště. Nyní organizuje letištní exkurze pro veřejnost.
Jste jedna z prvních mluvčích v České republice, v té podobě, jak je známe dnes, a určitě první mluvčí na ruzyňském letišti. Jak na to období vzpomínáte?
Bylo to dost hektické. Mluvčí jsem se stala v devadesátých letech, v době, kdy se začínalo mluvit o výstavbě nového terminálu, o potřebě rozšířit letiště a souvisejícím vykupování pozemků.
80 let pražského letiště
Jak byste srovnala svou tehdejší pracovní náplň s prací tiskové mluvčí letiště nyní?
Dnes existuje celé oddělení komunikace, tisková mluvčí má po ruce celý aparát. Já jsem byla sama, s kolegyní ze sekretariátu jsme zajišťovaly veškerou komunikaci s médii. Neměly jsme internet a z počátku ani mobilní telefony. S novináři jsme proto mluvily hlavně přes pevnou linku, zprávy jsme posílaly faxem agentuře ČTK, od které si novináři zprávy přebírali. Při mimořádné situaci jsem měla neustále obsazenou pevnou linku.
Letiště Václava Havla slaví výročí 80 let od svého vzniku. Podívejte se, jak tenkrát zahájilo provoz. |
Dnes se dá díky internetu jednoduše udělat monitoring tisku, tedy vyhledat si, co o vás média píší. Jak to ale fungovalo tehdy?
Zpětnou vazbu poskytovala výstřižková služba, nefungovala ale úplně dobře. Zadali jste jí určité slovo, v našem případě letiště, jenže jsme pak dostali všechny možné informace, které se ruzyňského letiště vůbec netýkaly. Takže jsme si radši kupovaly noviny a z nich zprávy vystřihovaly a lepily do sešitu. Vedení letiště si to pak pročítalo.
Jakou asi nejobtížnější situaci jste z pozice mluvčí řešila?
Třeba taxikáře, s těmi tu byly problémy vždycky. Letiště mělo smlouvu s určitou firmou, která sem taxikáře dodávala, jenže zároveň tu byl tlak ze strany městských taxikářů a ti se mezi sebou hádali. Pamatuji si také na únos na lince Praha–Bratislava do Vídně. Pan ředitel tehdy očekával návštěvu, která tou linkou měla přiletět. S takovými situacemi jsem si musela umět poradit a nějakým způsobem o nich informovat.
Zažila jste na letišti situaci, při které se museli evakuovat cestující?
Dvakrát. Nejdřív, když letadlo vyjelo z dráhy, to se museli cestující evakuovat. Podruhé v roce 1973 při havárii Aeroflotu. Okna mého pracoviště směřovala na přistávání letadel. Viděla jsem, jak se letadlu při přistání odlomil ocas. Než letadlo dopadlo, přetočilo se na záda a částečně se rozlomilo. Někteří lidé se zachránili, ale většina zemřela. Nešly jim otevřít dveře a letadlo navíc začalo hořet. (Při tragédii zahynulo 66 lidí, většina z nich se udusila zplodinami nebo uhořela. Přežilo 24 lidí včetně pilotů, pozn. red.)
Můžete popsat proměnu, kterou pražské letiště za ty roky prošlo?
V 70. letech tu byl jen jeden terminál. Za den přistálo tak maximálně patnáct letadel. Létalo se hlavně do Berlína, Moskvy, Budapešti. Pracovníci letiště si pamatovali letový řád. V 90. letech nastal velký skok, provoz začal mohutně narůstat. Dřív nebývaly bezpečnostní kontroly, lidé se odbavili, prošli pasovou kontrolou, museli mít celní prohlášení. Zaměstnanci letiště se mezi sebou znali, bylo tu velice přátelské prostředí. Scházeli jsme se po práci, chodili si posedět do restaurací u letiště. Co se týče služeb, tak teď to tu je jako obchodní centrum. Dřív probíhal prodej na palubě, na letišti byly maximálně suvenýry.
Ruzyni čeká obří expanze za 27 miliard. Přibude ranvej, zvětší se terminál |
Přece jenom se někam letový řád psát musel, ne?
To ano, měli jsme pro ten účel tabuli jako ve škole, na kterou se psalo křídou. Vždy večer se na ni napsal letový řád na další den. Zanášely se tři údaje – odkud letadlo letí, v kolik má přiletět a číslo letu. Pro cestující byly k dispozici velké tabule s přetáčecími lamelami.
Vozily už tenkrát v 70. letech cestující k letadlům autobusy?
V té době se ještě k letadlům chodilo i pěšky. Navíc ani nebyla dopředu přidělená místa v letadlech. Když se otevřely dveře, nastal úprk, lidé si chtěli zabrat co nejlepší místo.
V roce 2004 uvázl na ruzyňském letišti neúspěšný žadatel o azyl. Pamatujete si na něj?
V tom roce jsem už pracovala jako koordinátorka exkurzí, do kontaktu jsem s ním nepřišla. Je ale pravda, že tu byl prostor, ve kterém lidé bez dokladů pobývali. Měli k dispozici zázemí, ve kterém spali a dostávali jídlo.
Letiště Praha oslavilo své osmdesáté narozeniny. ČSA zopakovaly první let do Prahy:
