Šéf samosprávy městečka Eurajoki Vesa Jalonen je zřejmě jedním z mála, kterého těší neustálé průtahy a mnohonásobné navyšování nákladů při stavbě třetího bloku jaderné elektrárny Olkiluoto. Ta leží v katastru obce, a městská kasa tak profituje z daně z nemovitosti. Platí, že čím dražší elektrárna, tím vyšší je i příspěvek do městského rozpočtu.
Elektrárna ovšem není jediné jaderné zařízení, které se na území Eurajoki nachází. Dalším je první konečné úložiště vyhořelého jaderného paliva na světě, které Finové příznačně nazvali Onkalo, tedy Jeskyně. V jiných zemích včetně Česka vyvolávají úvahy o podobném úložišti hlasité protesty obyvatel, v Eurajoki však stavbu schválili bez větších debat. A to přestože na rozdíl od reaktorů do obecního rozpočtu eura nepřináší. Soustavy „průzkumných“ tunelů se daň z nemovitosti netýká.
Obyvatelé městečka se podle Jalonena spokojili se stanoviskem finského úřadu pro jadernou bezpečnost (STUK), který řekl, že uložení vysoce radioaktivních odpadů v hloubce 450 metrů pod zemí je bezpečné a pár kilometrů vzdálené domovy obyvatel Eurajoki neohrozí. „Věříme STUK, věříme, že je nezávislý na politicích,“ prohlašuje Jalonen.
Češi úřadům nevěří
Jeho slova jsou špatnou zprávou pro tuzemskou Správu úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), která v současnosti hledá místo pro český odpad. Jak ho najít, se zaměstnanci SÚRAO učí právě od finských expertů, kteří se zatím dostali na celém světě nejdále.
Ve všech sedmi lokalitách vytipovaných pro projekt v odhadované hodnotě 111 miliard korun se však SÚRAO potýká se silným odporem místních. Zapříčinily ho jak některé nekoncepční kroky ministerstva průmyslu (více štětě zde), tak tradiční česká nedůvěra v instituce. Je proto jen málo pravděpodobné, že by názor občanů změnila záruka bezpečnosti ze strany úřadů. Odpor veřejnosti je nicméně jedním z hlavních důvodů, proč se konečné úložiště dosud nepodařilo vybudovat ani jinde ve světě.
Finské hledání vhodné lokality sepřitom v mnohém podobalo tomu, na co nyní narážejí Češi. Z původních více než sto kandidátů zbyly nejdříve čtyři, pak už jen dva. Jedním z nich byla elektrárna Olkiluoto.
Do finálové trojice Finové na poslední chvíli přibrali ještě okolí druhé jaderné elektrárny Loviisa, s nímž se původně nepočítalo. Stejně jako u Olkiluota byli totiž tamní obyvatelé na jaderný průmysl zvyklí a očekávalo se u nich větší porozumění.
To potvrdily i průzkumy. S úložištěm nemělo v těchto lokalitách problém kolem 60 procent obyvatel, jinde to byla sotva polovina.
SÚRAO postupuje obdobně. Do konce příštího roku vybere čtyři a do roku 2020 dva finalisty. Jako zálohu však kromě toho prověřuje i okolí obou jaderných elektráren Dukovany a Temelín, kde očekává menší odpor místních.
Ve Finsku nakonec zvolili právě „jadernou lokalitu“ Olkiluoto. Kimmo Letho ze společnosti Posiva, která úložiště buduje, přiznává, že značnou roli sehrálo právě pozitivní přijetí ze strany místní samosprávy a skutečnost, že zde byla k dispozici dostatečně velká plocha. Dalším významným faktorem bylo, že většina odpadu v lokalitě přímo vzniká nebo se tam z minulých let už nachází, takže se nemusí nákladně přepravovat.
Příprava na dobu ledovou
Geolog Kimmo Kemppainen ukazuje na dvě žlutá podivná vozidla. „Jsou to prototypy, které jsme vyvinuli a testovali,“ vysvětluje. Úkolem prvního ze strojů bude projíždět podzemím tunelem, na jehož podlaze se v pravidelných odstupech nachází zhruba devět metrů hluboké díry. Do těch bude vůz spouštět až pět metrů vysoké měděné kontejnery s vyhořelým palivem. Úkolem druhého ze strojů bude díru „zazátkovat“ bentonitem. Jde o jílové materiály, které obalují kontejner a udržují ho ve stabilní pozici. Vytvoří nepropustnou obálku kolem kontejneru a jsou schopny do své struktury pevně zavázat radionuklidy a zabránit tak jejich možnému úniku z kontejneru.
Dole pod zemí na konci pět kilometrů dlouhé podzemí spirálovité silnice, po níž Kemppainen projíždí elektromobilem, už takové tunely existují. Zatím však slouží pouze jako laboratoř geologů. Ti testují, zda v nich odpad bude bezpečně uložen i za sto tisíc let.
Nahoře na na povrchu se přitom může dít cokoli. „Počítáme s rozdílnými scénáři, co za sto tisíc let může nastat. Je jisté, že jednoho dne určitě přijde doba ledová,“ vysvětluje v podzemí Kemppainen. První odpad se do Onkala má zavážet od počátku příštího desetiletí, fungovat by pak úložiště mělo zhruba sto následujících let.
Podobně jako v Česku se i ve Finsku výstavba hradí ze speciálního fondu spravovaného ministerstvem pro ekonomické záležitosti. Do toho přispívají všichni producenti jaderného odpadu, tedy především provozovatelé elektráren. Podle výkonného ředitele Posiva Solutions Miky Pohjonena je ve fondu aktuálně 3,6 miliardy eur, tedy zhruba sto miliard korun.
V odhadech, kolik bude stavba Onkala a jeho následný provoz stát celkem, jsou však všichni raději opatrní. V konečném důsledku se náklady budou odvíjet i od toho, kolik paliva bude potřeba uskladnit a zda do Onkala bude směřovat také odpad z plánované elektrárny Hanhikivi. A také od toho, zda geologové nenarazí pod zemí na nějaký problém.
