Přivdala jste se do umělecké rodiny, jméno Badinka je v hereckých a tanečních kruzích všeobecně známé. I vás to ale k herectví táhlo odjakživa.
Ve dvanácti letech jsem začala chodit na dramaťák k Ljubě Fuchsové. Milovala jsem to tam, měla jsem tam spoustu kamarádů. Dělali jsme moc zajímavé věci. Postupně jsme začali zkoušet i divadelní představení. Hrála jsem tehdy na Letní scéně Vyšehrad, kam se po letech vracívám každý rok se Studiem DVA. Tam si mě také tehdy všiml režisér Petr Koliha, který hledal do nového filmu Výchova dívek v Čechách dívku pro roli mladší sestry herečky Ani Geislerové. To byla tehdy moje první zkušenost s natáčením. Pak jsem pomalu začala točit televizní filmy a v necelých šestnácti přišla role Jindřišky ve filmu Pelíšky.
Když už jsme u Pelíšků, repliky z tohoto kultovního filmu vstoupily do dějin. Věděla byste hned z hlavy, jak je to dál, když vám nahodím „Co tam vidíš, Jindřichu?“
„Dávám bolševikům rok, maximálně dva“. Myslím, že je to ono? Ano, spoustu replik si pamatuji. Pelíšky jsou mi neustále lidmi připomínány, tak je mám pořád v hlavě. Občas se potkám s někým, kdo se mě zeptá, zda mám raději knedlíky, nebo noky. Ty hlášky opravdu zlidověly.
Logicky jste se po základce chtěla chtěla herectví věnovat víc, na konzervatoř vás ale nevzali. Jak jste se vyrovnala s takovým životním zklamáním? Říká se, že co nás nezabije, to nás posílí...
Pro mě to bylo velké zklamání, to je pravda. Ale herectví není objektivní a spravedlivá „disciplína“. Nedá se nijak měřit. Snad jen, když je herec pravdivý a přesvědčivý, to je měřítko, alespoň pro mě. Každý má ale jiný vkus a míru. Po nezdařených přijímačkách jsem šla studovat na střední školu management cestovního ruchu. Zvolila jsem variantu, která by mě alespoň trochu bavila. Odmalička miluji cestování, tak mi ten obor byl blízký.
Na čtyři roky jsem se herectví trochu vzdálila. Myslím, že jsem tehdy na to zklamání celkem rychle zapomněla, i když jsem to nejdříve oplakala. Postupem let už beru věci tak, jak přicházejí. Řídím se heslem, že věci se nedějí jen tak, ale vždy z nějakého důvodu. Pomáhá mi to mít nad vším nadhled a lépe přijímat neúspěchy a zklamání. Dnes jsem ráda, že mám maturitu na jiné škole. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.
Dětské hvězdy Pelíšků po 25 letech. Režisér Jan Hřebejk se pochlubil fotkou |
Nevzdala jste to a po střední škole zaměřené na cestovní ruch jste zkusila DAMU.
Po maturitě jsem hned další rok zkusila přijímačky na DAMU a hned napoprvé to vyšlo. Ty čtyři roky jsou nezapomenutelné. Plné zážitků a divokého studentského života. Měla jsem skvělé spolužáky, jako například Jakuba Prachaře, vedle v ročníku byl Vojta Dyk a spousta dalších fajn lidí. Náš ročník vedl Josef Krofta a Ondřej Pavelka. Hrávali jsme v divadle Rubín, v Disku... Bylo to opravdu moc fajn.
Poměrně záhy jste se ale stala matkou. Dnes už máte dokonce tři děti. Co překvapivého jste se o sobě díky mateřství dozvěděla?
Spoustu věcí. Ani nevím, které vyjmenovat. Děti vám neustále nastavují zrcadlo. Vím, že je to možná klišé, které říkají všichni, ale ono to tak opravdu je. Vidím to teď hlavně na mých starších dcerách, které dokážou být ve svém věku čtrnáct a deset let velmi kritické. Ale zároveň také láskyplné. To se mi líbí na mateřství asi nejvíc. Jak děti reagují na vás a vy na ně. A jak vám v každém věku projevují lásku jinak. Mateřství je skvělé. Myslím, že já jsem se v něm našla.
Kdybyste měla každé své dítě charakterizovat dvěma slovy, jak byste nám je představila?
Čtyřletý Vincent je velká osobnost, je vtipný. Nejstarší Róza je citlivá perfekcionalistka. A Mari je plná energie a láskyplná.
Otcem nejmladšího Vincenta a vaším druhým manželem je choreograf Viktor Badinka. I v tomto případě jste si změnila příjmení. Fanoušci vás tedy postupně znají pod třemi jmény, když počítáme i vaše dívčí, Nováková. V uměleckých kruzích se ale zavedená jména většinou nemění...
Na tohle já nehraju. Nemám pocit, že bych byla tak známá osobnost, že by mi uškodilo, když si změním příjmení. Přijde mi hezké nosit jméno manžela. Jsme přece rodina.
Váš muž pochází z Malacek. Objevujete teď díky němu Slovensko?
Ano, určitě. Dřív jsem na Slovensko jezdila vždy pouze pracovně. Objevila jsem například nádhernou krajinu kolem Oravy.
Pletli si mě se švagrovou, vysvětlila hvězda Pelíšků dvojité příjmení |
Rodinné přesuny vám nejsou cizí, část dětství jste díky tatínkově profesi strávila v Egyptě. Jak to tehdy probíhalo? Chodila jste tam do školy? Pochytila jste něco z arabštiny či egyptské kultury?
Cestuji a stěhuji se ve svém životě poměrně dost často. Do Egypta jsme přijeli v mých pěti letech a zůstali tam s celou rodinou pět let. Chodila jsem tam do školky a do školy na české ambasádě. Vzpomínám na život tam strašně ráda. Z pohledu dítěte to bylo ideální dětství, složitější to myslím bylo pro moje rodiče. Tatínek hodně pracoval. Cestoval neustále po celém Egyptě, jako vyslaný rentgenový technik tam měl práce až nad hlavu. A mojí mamince se zase stýskalo po rodině tady. Ale byla to nenahraditelná zkušenost a skvělý základ do života.
Chystáme se s manželem a dětmi do Egypta už dlouho, ale pořád není vhodná chvíle. Čekali jsme, až budou holky větší, aby z Káhiry a všeho co jim chci ukázat něco měly. Teď už jsou velké, ale zase čekáme, až trochu vyroste syn Vincent. Myslím, že za rok nebo dva už by to mohlo vyjít.
Když se vám podaří uloupit si čas jen pro sebe, jak takové chvíle vypadají?
Ráda si zacvičím jógu, na čtení teď bohužel moc nezbývá čas. Asi nejraději mám procházky a dát si přitom někde dobrou kávu. Nebo oběd s manželem.
V současné době zkoušíte v pražském divadle Studio DVA znovu obnovené představení Vše o ženách, kde procházíte pěti různými postavami. Není to trošku schizofrenní?
Máte pravdu, to je! Během minuty se z malé holčičky přerodím na důchodkyni, pak zase na sekretářku středního věku. Mě ale takové výzvy moc baví. Vždycky jsem měla raději náročnější projekty, jednoduché věci jsou nuda. Napínavé někdy je, abych se v zákulisí rychle převlékla do správné role.
Herci často adorují svou profesi i proto, že mohou být na chvíli někým jiným, než jsou ve skutečnosti. Je to ale opravdu tak? Co když konkrétní lidé nedostávají konkrétní role náhodou? Jak to vnímáte u sebe?
I když jste typově vybraná pro nějakou roli, tak to nikdy nejste vy. Můžete do role předat něco ze sebe, ze svého života, ale vždy je to jiná postava a jiný život, než ten váš. Takže ano, mě přesně tohle na herectví přitahuje a mám ho proto ráda. Zkusit se chovat jako někdo jiný, hýbat se jako někdo jiný, jinak mluvit, přemýšlet, reagovat. To je tak krásné a bohaté povolání. Kde jinde si to můžete zkusit?
Diváci vás znají ze spousty televizních seriálů, naposledy z hitu dnešní doby jménem Zlatá labuť. Není to vaše první dobovka. Máte je ráda?
Ano, mám ráda dobové projekty, je to nakouknutí v čase zpět. Taky je to jiný způsob vyjadřování se, než v projektech ze současnosti. A když se ještě podaří výtvarná stránka, tak jako tomu bylo u Labuti, kde jsme měli možnost vyzkoušet si nádherné kostýmy, tak je to radost.
Na co dalšího se momentálně nejvíc těšíte?
Začínám točit seriál Ratolesti, navazující na úspěšný seriál Ochránce. Hraji pro mě neobvyklou postavu ředitelky základní školy, která řeší problémy svým specifickým stylem. Mimochodem, úplně jinak, než bych je řešila já. Takže to je další možnost, zkusit si totálně odlišnou postavu, než jsem já. Jinak hraji ve Studiu DVA již zmiňované nové představení Vše o ženách. Také ale Poprask na laguně a představení Vzhůru do divočiny. A těším se i na léto, kdy hrajeme na několika letních scénách, například na letní scéně Vyšehrad nebo na tvrzi Divice.