Vy ten problém mezi Barbarou a Jonathanem Roseovými připodobňujete k situaci v Africe. Proč?
Válka Roseových je sice o rozvodu, konfliktu dvou lidí, ale oba mají svoje našeptávače a rádce. Právníky, kteří ve skutečnosti za ně tu bitvu vedou a štvou je proti sobě. Možná to spousta z nás zná z vlastního života. Když řešíme nějakou situaci, taky se v naší blízkosti často objeví „kámoš“ nebo „kámoška“, kteří nám radí, abychom to nevzdávali. Až sami zapomeneme, co bylo tím prvotním problémem. Jsme motivovaní a tlačeni jinými lidmi nebo okolnostmi. Proto to připodobňuji k některým válečným konfliktům. Viděl jsem to v Africe při svých cestách na motorce, kde proti sobě bojovaly jednotlivé části kmene. Ale někdo je předtím násilně rozdělil, někomu se to hodilo. A pak na té zemi parazituje a vydělává nějaká mocnost. Nebo je tam jiný zájem.
Zrovna v civilizované části Afriky stojí rozvod neskutečné peníze a podobně je to asi i ve hře Válka Roseových, která se trochu liší od filmového zpracování.
Určitě. My to tam i zmiňujeme. Když jeden právník říká, že nemá rád tyhlety rozvody a reakce zní: „Je to vaše dojná kráva, měl byste je milovat.“ Někdo se tím živit musí, ale Goldstein a Thurmont si z toho udělali opravdu byznys. Zvlášť ten druhý. Jezdí na drahé dovolené a velmi nevybíravě se ke svým klientům chová. Ti jsou pro oba pouhou kasičkou. Jejich osobní problémy je nezajímají.
Martin Písařík (2024)
A to je ten důvod, proč nespěcháte do chomoutu, byť máte se svojí partnerkou dvě děti? Bojíte se rozvodu?
Ne, tak to není. Já bych se klidně oženil, ale to hezké období, kdy by to tak nějak přirozeně vyplynulo, už pominulo. Pak jsem to párkrát nějakým způsobem pokazil (byl přistižen fotografy v náručí jiné ženy, pozn.red.) a teď je náš vztah tak funkční a pevný, že není třeba do toho nějak vstupovat. Nic by se tím nezměnilo, takže v tomto směru to pro mě ani pro Míšu není důležité. A třeba se to někdy stane, ale ať by se dělo cokoliv, tak do situace, jakou prožívají Barbara a Jonathan Roseovi bychom se nikdy nedostali.
Takže umíte dělat kompromisy?
Určitě. Jsem typ, který je zvyklý být určitým způsobem zodpovědný i za jiné lidi, starat se o ně. A své osobní zájmy umím potlačit. Je to vidět už na profesi, kterou se živím. Kolikrát dělám pro lidi spoustu věcí i za cenu vlastního zdraví. A díky tomu, co jsem viděl kolem sebe, tak čím jsem starší, chci těch konfliktů míň a míň. Snažím se jim buď utéct nebo se jim nějak vyhnout.
Děláte sice pro lidi, ale jste za to placený, tak jakápak oběť?
Já si nestěžuji, ale jsou profese, kde pokud jste nemocná, zavoláte do práce a zůstanete dva dny doma. Ale tady byste musela umírat, abyste do divadla nešla.
Jak jste v sobě vykřesal tu zarputilost, kterou má Jonathan mít?
Těžko. Ale baví mě si na tohohle zarputilce hrát. Dělám to spíš tak, že nehraji cizího člověka, ale Písaříka, který je hozený do téhle situace a dělá partnerce zlé věci a naschvály. Kdyby se to ale týkalo mého osobního života, tak bych se na to vykašlal. Stojí to strašné energie.
Srazil jsem se čelně s autem. Před rychlostí už mám respekt, říká Písařík |
Jak se vám proměňuje v souvislosti s kompromisy vaše uvažování o cestách na motorce? Za cestu do Iráku jste utratil čtvrt milionu. Kdekdo si řekne, že jste o ty peníze ochudil rodinu. Udělal byste to dneska znovu?
Už asi ne. Tenkrát byl můj rodinný život na začátku, nic moc nestál, tak jsem všechny peníze měl víceméně pro sebe. Teď už se dostávám do soukolí povinností vydělat, což není úplně komfortní situace. Děti rostou, jsou starší a starší a těch věcí, potřeb a tím pádem i peněz je zapotřebí víc. Proto zatím otálím s pokračováním našeho projektu Po jedné stopě. Kdybych do toho šel, potřeboval bych mít jistotu, že je zafinancován a všechno funguje. Protože doteď jsem na tom pracoval sám, samozřejmě s podporou lidí okolo mě, za což jim tímto děkuji. Ale teď už si nemůžu dovolit odjet někam pryč a nepřinést domů žádné peníze. Nebo takhle, můžu si to dovolit, ale pak to budu tvrdě dohánět. Nejde jenom o výdělek, ale mezitím přijdu o jinou práci, nabídky na natáčení a další. Jakmile člověk z tohohle světa na chviličku zmizí, lidi si řeknou: „Jó, Písařík, ten bude zase někde na cestách. Tomu tu práci nedáme.“
Udělali jste televizní seriál, teď vyjde kniha o vašich zážitcích z cest, přesto se vám investice nevrátily?
Ale jo, nejprve jsme ale chtěli zaplatit lidem kolem nás. A pak, ono se to nějak tváří na papíře, ale jinak to potom vypadá v reálu. Najednou částky lítají a vy dopředu netušíte, že to bude takhle. Nestěžuji si, všechno dopadlo dobře, ale ty začátky jsou těžké. Ale to je u každého nového projektu. Zpočátku do toho musíte sami investovat. Ale teď už je třeba, aby si to na sebe vydělalo.
A odloučení od dětí, kterým je šest a devět let, tudíž by víc prožívaly, že doma nejste, to byste zvládl?
To by mě samozřejmě trápilo. Určitě bych měl problém, odjet si na dva měsíce někam jen tak. Ale ve chvíli, kdy je to taky trošku práce, natočíme a sestříháme film, který pak přineseme divákům, zůstane tady po mně a děti ho jednou uvidí, tak je to celé pro mě přijatelnější. A po návratu se jim to vždycky snažím vykompenzovat. Pro mě je ale mnohem větší problém, že jsem málo doma, i když jsem právě v Česku. Často mám představení, takže když se vracím domů, děti už spí. Ráno se taky nepotkáme, v lepším případě je odvezu do školky, ale pak je zase celý den nevidím. Takže teď spíš bojuji o termíny a víkendy, abych je aspoň jednou měsíčně mohl vzít někam na výlet.
Učil jste je už trošku nějakým kouzlům za volantem?
To ne. Ale když jsme na chatě, vezmu je na klín a zkoušejí si, jaké to je sedět za volantem. Motorku taky už nějak vnímají, ale nechci nic uspěchat. Ať si zatím užívají dětství. Co je bude bavit, to si sami najdou.
