Letos jste na karlovarský filmový festival přijela bez obvyklého rodinného doprovodu, jak to?
I když je mi to na jednu stranu líto, moc mým „holkám“ přeju, ať si užijí dovolenou na Mallorce, kde má partnerka mé dcery Karolíny příbuzné, takže tam plní i nějaké povinnosti. Musím ale přiznat, že zejména moje „druhá dcera“ mi tady dost chybí – hlavně její vytříbený vkus a smysl pro krásu a estetiku.
Filmový festival je mimo jiné i o červeném koberci, róbách, kadeřnických salonech a večerních účesech. Užíváte si v tomto směru zdejší péči?
Upřímně, toto pro mě moc není, ale uvědomuji si, že veřejné vystupování k mé profesi prostě patří. Oázou klidu je pro mě každoročně kadeřnický salón Marie Mixové, kde se o mě úžasně starají, ať už jde o můj účes či líčení. To místo má pro mě zvláštní kouzlo, není tam žádná hektika, tedy alespoň já jí na křesle přestávám vnímat. Navíc se o VIP hosty salonu stará moje herecká kolegyně Nikol Heřmánková, před jejímiž organizačními schopnostmi musím smeknout. Jsou tam prostě holky šikovný (smích).
Využíváte podobnou péči i v běžném životě?
Občas ano, starám se o své tělo ale i jinak. V posledních letech jsem objevila kouzlo masáží, jezdíme s takovou partičkou na wellness víkendy a to bych mohla doslova pořád. Patří k tomu i relax na různých chalupách s přáteli a pak samozřejmě slunce a moře. S mýma holkama už tradičně vyrazíme do Bulharska, už léta jezdíme na stejné místo a pak se moc těším do Španělska.
Tam si jistě procvičíte svou španělštinu...
Přesně! Učím se už půl roku denně podle aplikace Duolingo, a jelikož tam španělština není v češtině, procvičuji se zároveň i v angličtině. A pozor, dopracovala jsem se už k diamantovému levelu! (smích). Na mojí Karolínku ale nemám, ta je opravdový talent na jazyky.
Slavný taneček v Sestřičkách jsem vymyslela já, říká Alena Mihulová |
Sledujete španělské filmy?
Snažím se, skvělý na to je třeba seriál La Casa de Papel, který snad teď, když už mám víc času, dokoukám až do konce.
Kde pobýváte vůbec nejraději?
Doma. Tam se cítím naprosto v bezpečí, po boku mých nejmilovanějších, prostě jako ve vatě (smích). Tam je centrum mého klidu. I když vlastně nevím, proč neklidu někdy podléhám – mně se vůbec nic neděje, a pokud mám ten pocit, je to spíš jen v mé hlavě.
Na krku máte křížek, jste věřící?
Ten mám proto, že jsem pokřtěná. Moje celé jméno je Alena Jiřina, a moje dcera je zase Karolína Kateřina. Proto jí jednou říkám tak a podruhé zase tak. Kdysi jsem asi měla pocit, že tímhle aktem bude nějak chráněná, tehdy jsem se ale těmito věcmi vůbec nezabývala. Dnes bych ale řekla, že věřící jsem. I když pravověrný katolík by mě tak možná neoznačil. Věřím v cosi, co nás přesahuje, co je daleko větší než my a co nás svým způsobem i chrání. Sama pro sebe mám až hmatatelné důvody proč věřit, že to tak je. Život, který žiji teď, mám právě díky existenci čehosi, co se mi teď ale vůbec nedaří slovy popsat.
Cokoli na tomto světě sem z nějakého důvodu patří, říká Alena Mihulová |
Vnímáte život tak, že člověk sklízí to, co zasévá?
Ano, zpětně vidím, že takhle to vždycky u mě bylo a je i teď. Svůj osud jsem svým způsobem ovlivňovala vlastními rozhodnutími, ale i přesto jsem si vědoma, že je tu ještě něco většího. Něco, co mi zachránilo život a navedlo mě na vědomou cestu sebeúcty, za kterou jsem opravdu vděčná, zvlášť v dnešní době. Musím říct, že mám opravdu krásný život, za který jsem moc vděčná, zvlášť v téhle době.
Zřejmě máte na mysli současnou geopolitickou situaci. Jak vůbec vnímáte spornou záležitost ohledně uvedení ruského filmu zde na festivalu?
Já bych takříkajíc neházela všechny do jednoho pytle. To že si nějaká úzká skupinka lidí vymyslí nesmyslnou válku, ještě neznamená, že to musí odnést všichni, kteří mluví stejným jazykem.
Móda z Varů: Luxus i lacinost. Stylová Mihulová a Plodková. Třeštíková přestřelila |
Vy sama jste před časem natočila film s ukrajinskou tématikou.
To bylo ale ještě před ruskou invazí, točil se v době covidu, a teď by měl být po dvou letech konečně uveden v České televizi.
Film se ovšem nadčasově jmenuje Oběť a při jeho natáčení jsem snad od doby Džusového románu Fera Feniče, což je snad čtyřicet let, zažila úžasnou kinematografickou libůstku, natáčení dlouhé scény na jeden záběr, bez střihu. Speciálně na toto jsem moc zvědavá, natáčení na jeden záběr je pro diváky totiž moc zajímavé i z emočního hlediska. Uvidíme, co na to řeknou!
Kde jinde vás vaši fanoušci můžou ještě vidět?
Na jaře mě snad čeká jeden posunutý seriál, ale teď se hlavně věnuji divadlu. V Ungeltu máme za sebou premiéru komedie Pstruzi a další premiéra mě čeká. Pro změnu to bude tragikomedie s názvem Stůl pro dva, kde se potkám s Daliborem Gondíkem. A pak samozřejmě, celé léto tu jsou Shakespearovské slavnosti nejen v Praze, ale i v Brně, Ostravě a Bratislavě.
