Pane Svěcený, jak zatím hodnotíte jako umělec rok 2022?
Rok 2022 je rokem, o kterém už se domnívám, že nás zavede k projasnění všeho. Byť si tu teď spolu povídáme a na východě se válčí, protože děláme jako lidstvo pořád stejné chyby. Vždycky máme období hojnosti, pak to někdo pokazí a objeví se problém. Jedeme pořád po takových etapách. Já se jen modlím, aby se to tam zvládlo co nejlépe. Abychom mohli jako lidstvo dál fungovat a žít a nebyly žádné války.
Dřív se mluvilo čtyřiadvacet hodin denně o covidu, teď se bude dvacet čtyři hodin mluvit o válce, což je strašné. Přeji si, aby ta optimistická vlna nakonec zvítězila. Abychom mohli hrát, aby byla kultura mezi lidmi, aby se lidi začali taky kulturně chovat. A aby se chovali všichni tak, abychom na tom světě zvládli to naše žití. Jsme tu všichni jen na návštěvě, co si budeme povídat.
Myslíte si, že teď bude spousta lidí utíkat od té kruté reality právě ke kultuře, aby si vyčistili hlavu a oprostili se od toho hrozného, co se děje?
Musím říct, že koncerty, který absolvuji od Vánoc, tam mám přesně takovéto úvahy. Přijdou lidi, kteří chtějí únik od reality a mají potřebu té kultury, která byla dlouho zavřená a stala se jedním z obětních beránků doby minulé. Musíme vzít kulturu jako součást našeho života. Já pro to budu dělat všechno. Celý život kulturu dělám a snažím se, aby lidi z toho něco měli. Připravujeme různé pořady, koncerty, zájezdy... Doufám, že všechno se zvládne a lidi skutečně budou mít zájem chodit. Teď žili trošku delší dobu ve strachu.
Snažíte se nepřipouštět si všechnu tu toxicitu, co je kolem nás, aby vás to neobtěžovalo v hlavě a pak se to neprojevovalo na zdravotním stavu?
Já už si myslím svoje. Co se zdravotního stavu týká, prožil jsem si před pár lety své. A vždycky si říkám, že mě snad už nic horšího v životě nepotká. Já se z života raduji a snažím se radost přenášet i na druhé. Život udělá cvak, cvak, cvak a je deset let pryč jako nic. Je dobré mít kolem sebe fajn lidi a ty, kteří vám dodají pozitivní energii.
Nejsme lidé, kteří čekají na to, že budou zavření doma, a nežijeme v zemljankách. Ale žijeme prostě tak, abychom se mohli jeden s druhým potkávat, jsme společenští tvorové. Myslím, že lidé se za dobu covidu odcizili a někteří, protože jejich obory nebyly tak jednoduché, se samozřejmě potřebují velmi nutně, jak se říká, nahodit zpátky.
Houslista Jaroslav Svěcený vystoupil na předávání Cen Františka Filipovského za dabing. (18. září 2021)
Určitě chodíte svědomitě na lékařské kontroly. Spadne vám vždycky kámen ze srdce, že je všechno v pořádku a žádný strašák nevisí ve vzduchu?
Od doby, co jsem prožil operaci, chodím pravidelně na lékařské kontroly. To, že mi spadne kámen ze srdce, to je věc první. Druhá věc je, že se snažím říct tak, abych nepřivolával nějaké další choroby a hlavně, abych žil co nejvíce zdravě. Začal jsem na stará kolena sportovat, což tedy ze začátku moje tělo těžce neslo. Ale dneska už musím říct, že to je součást mého já a jsem rád za tu určitou kondičku. Potřebuji ji na pódiu a s přibývajícím věkem samozřejmě potřebujete čím dál tím víc regenerovat.
Pomýšlel jsem na sebevraždu, přiznal houslista Jaroslav Svěcený |
Považujete český bulvár za absurdní?
Bulvár je vždycky absurdní, neověřený, nesmyslný a ponižující. Je to strašná škoda, protože toto je právě jedna z věcí, která tu společnost příšerně poškozuje. Ono to je pak komický. Lidi to čtou, i když vám všichni řeknou, že ne. Čtou to všichni. Radují se z něčeho, co není ani dobře napsaný, co je zle napsaný a se zlým úmyslem. To je přesně to, co špatně formuje společnost. A na té naší je to nesmírně vidět.
Děláme rozhovor na vernisáži malíře Manuela Martineze. Jste ochotný investovat větší částky do umění, protože tam máte tu jistotu, že to neztratí na hodnotě?
Já jsem soudní znalec v oboru smyčcové hudební nástroje. Dokonce s mezinárodní působností, takže moje umění je tady. Toto jsou například nádherné italské housle z konce osmnáctého století, do kterých stojí také investovat. Současným výtvarným uměním se hodně zabývám a jsem rád, že začínají opět fungovat výstavy a že jsou tady vynikající malíři, ilustrátoři, grafici a lidé, kteří skutečně ovládají různé výtvarné techniky. A investice? Jo, jistě, je to investice, ale pořád na tom prvním místě zůstává umění a ten kumšt je skvělej. Obzvlášť třeba v případě houslí je úžasné, že vydrží čtyři sta, pět set let. Takže je to něco, co na rozdíl od nás nestárne.
Na jaké nejdražší housle jste kdy hrál? A byl jste si toho vědom, nebo vám to řekli až po vystoupení?
Tak samozřejmě byly to Stradivárky. Už jich bylo patnáct, které jsem vyzkoušel. To jsou co se týká hodnoty závratné částky. Na druhou stranu já osobně na to právě nekoukám z tohoto pohledu. To je jenom povrchní záležitost. Podstatné je, jak ty housle hrají. To, že tady jsou, že my jsme se toho dožili, ony se toho dožili, že je můžu předvést publiku. Zahrát si na Stradivárky je vždycky čest. Letos se připravuji na několik výstav, které budou věnovány historickým houslím pěti staletí. Doufám, že tam taky nějaké ty Stradivárky nebo Gardnerky diváci uvidí.
Budu šťastný, když jim budu moci taky o tom něco povědět, protože budou ze zahraničních soukromých sbírek. Hudební nástroj je něco, co je nadpozemské. Jako soudní znalec musím posuzovat kvalitu, zachovalost a cenu. Ale jako pro houslistu je pro mě nejpodstatnější, jaké ty housle jsou, jak hrají a jaký s nimi mám zážitek, když s nimi mohu koncertovat.
11. května 2016 |
