Setkáváme se v samotném centru Prahy v kosmetickém salonu. Co vás sem přivádí?
Mě sem přivádí křest kosmetické řady, kterou vymyslel a bude produkovat můj mnoholetý kamarád Pity, který je znám celé obci žen a mužů, kteří k němu na kosmetiku chodí, nebo stojí dlouhé fronty, aby se k němu dostali.
Pity je známý z reality show VyVolení a je otevřeně přiznaný gay. Měla jste v této komunitě celý život přátele?
No jasně. I když to s tou kosmetikou nesouvisí. Ano.
Ráda si dopřejete nějakou proceduru, abyste se cítila svěžeji?
To snad každý. Když už jdu, tak jenom za Pitym.
Působíte v divadle, učíte i nové naděje. Jak k vám přistupují studenti? Mají z vás respekt? Co se jim snažíte předat?
To se zeptejte jich, to já nevím. Snažím se jim předat to, co kdysi dobří učitelé předali mně. Snažím se dělat totéž.
Kdo vás osobně vyučoval herectví?
Mě učil vynikající herecký guru, pan Miloš Nedbal.
Přemýšlíte nad tím, jaké štěstí jste měla, že vás učily legendy?
No to víte, že jo. I když je to už úplně jiné století. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že dobrý učitel znamená velmi mnoho. Pro jakýkoliv obor. A pro herectví to samozřejmě také platí.
Na koho, s kým jste se setkala na divadelních prknech nebo před kamerou a už není mezi námi, si ráda zavzpomínáte?
To se nedá říct takhle na dvorku kosmetického salonu. To souvisí s tím, že vidíte film, starou inscenaci a tam se vám vybaví ta osobní vzpomínka na kolegu.
Je pro vás důležité, abyste vypadala na jevišti dobře?
Záleží na postavě, roli. Když je to žena, které na tom záleží, tak byste to měl respektovat. To je smysl herectví. A když je to žena, které na tom nezáleží, tak to musíte také respektovat.
Když vzpomeneme na Marlene Dietrichovou, ta měla vyloženě obsesi z toho, jak vypadá na pódiu.
Proč myslíte, že to byla obsese?
Protože kamuflovala svůj věk, zaplétala si vlasy tak pevně, aby jí vypínaly pleť. Sama její dcera to psala v memoárech.
Herečky a herci, muži a ženy dělají tisíciletí psí kusy pro to, aby vypadali dobře před někým, na kom jim záleží. Musím Marlene Dietrichovou bránit. Nejen proto, že ji mám velmi ráda, ale taky proto, že je to úplně milostný vztah, co spolu máme. Já ji tak ráda hraju, že na ni nenechám takhle ošklivě sáhnout! Ne, ne, ne.
Četla jste knihu Moje matka Marlene Dietrichová, kterou napsala dcera Maria Riva?
Samozřejmě. Ano. Ale ne vždycky to ty dcery vidí dobře. Některé matky také nevidí dobře své děti. To už tak v životě je normální. Takže nemůžu jen proto, že matka nebo dcera napíšou… Co je psáno, není vždycky dáno.
Když se na vás budeme chtít jít podívat, tak kam?
Do pražského Divadla Ungelt, kde hrajeme nejen na Starém Městě v Ungeltu, ale i na zájezdech. Jezdíme alespoň jednou za měsíc, od Třebíče po Zubří a to je moc hezké setkávání. Hraji i v Divadle na Vinohradech, tam mám moc pěkné role a jsem za to osudu velmi vděčná. No osudu... Spíš vedení toho divadla. (smích) Můžeme pozvat na Pěnkavu s Loutnou, to bude mít premiéru v listopadu a pak se teprve vyvěsí dramaturgický plán, tak uvidíme, co zajímavého mě čeká.
S Ungeltem je poslední léta spjatá i Soňa Červená. Měla jste možnost se s ní setkat?
Ano. To je zážitek. Legenda. Je to velmi zdvořilá a laskavá dáma, takže s vámi mluví velmi zdvořile a laskavě. Ale stejně důležité je, co vyzařuje a to je o mimosmyslovém vnímaní. To je zážitek, který není úplně sdělný.
Připouštíte si svůj věk? Musíte se nejdříve zamyslet, než řeknete, kolik vám je?
Jako, že už si nepamatuju, kolik mi je? (smích)
Ne, že se třeba cítíte na padesát.
Sakra. To bych si nejdřív musela vzpomenout, jaké to bylo. Pak bych se tak možná mohla cítit.
Kde berete všechnu energii na výkony na jevišti, obsáhle texty, vyučování?
Ale vždyť je to práce. A k práci, která člověka baví, se vždycky nějak dobelhá! (smích)
