Máte dva syny, devítiletého Alexandra Nikolu a šestiletého Andreje. Netoužila vaše partnerka ještě po dceři?
My se bojíme. Ne že bychom nechtěli, naopak my bychom rádi měli další děti. Ale mně je přes padesát a představte si, že bych vedl další svoje dítě do první třídy v šedesáti. V tomto ohledu si myslím, že jsme poprvé v životě udělali racionální rozhodnutí a řekli si, že další děti asi už nebudou.
V dnešní době dvě zdravé děti stačí, nebo ne?
Naopak. Já myslím, že čím víc dětí, tím zábavnější život je. Ale já už jsem na to starý.
Jaký jste táta?
Všechno, co dělám, dělám kvůli rodině. Snažím se. Ale jak říkám, jsem už starý táta, mám málo času, proto jsem hodně shovívavý. Já jsem bohém, takže má výchova je cukr. Máma je realistka, ta je bič.
Za ta léta v showbyznysu musíte mít hodně fanynek. Jak se s nimi srovnává vaše partnerka?
Žádné fanynky nejsou. Byly možná kdysi. Ale mě je 51 let a fanynky míří na mladší ročníky, třeba na Mirka Šimůnka. My spolu hrajeme v divadle, a když přijedeme na zájezd, tak tam čekají na Míru zástupy fanoušků a na mě nikdo. (smích)
Hrajete i moderujete, například nejrůznější talentová klání nebo soutěže krásy. Co kdyby se vaši synové jednou chtěli přihlásit do takového projektu?
Oni milují fotbal a řekl bych, že jsou to spíš klasičtí kluci. Takže já si dokážu představit skoro všechno kromě toho, že by moji synové byli kadeřníci, baleťáci nebo účastníci mužské soutěže krásy. Pokud se ale tak stane, nenadělám nic.
Baví vás moderování?
Moc. Hlavně, když moderuji třeba s Evou Decastelo, protože ona je holka, co se umí smát i sama sobě. Takže když ji popichuji, ona to vezme a je to s ní sranda. Bohužel jsem to moderování musel hodně kvůli divadlu a rodině omezit.
Před lety jsem ještě začal spolupracovat s neziskovým sektorem. Třeba v Rubikon centru jsem pomáhal lidem, co se vrací z basy. Veřejnost se na ty lidi dívá přes prsty, ale mnohdy je to hodně krátkozraké, protože mnozí mají velmi smutné životní příběhy. Nechci se těch lidí vůbec zastávat, ale člověk by neměl brát lidi jen černě a bíle. Sám moc dobře vím, jak těžké je vyšvihnout se zpátky do sedla. Díky tomu jsem se i naučil vytrvat a nevzdávat se.
Bořek Slezáček s partnerkou Žanetou
Láká vás někdy se pořádně napít?
To víte, že jo. Sem tam. A jsou to docela živé představy. Naštěstí jsem si místo alkoholu našel jiné a lepší koníčky. Občas se chodím ukázat svojí doktorce, které vděčím za mnohé. Ta mě totiž naučila užívat si život a všechno okolo i bez skleničky alkoholu. Pro mé odolávání bylo dobré i to, že jsme se s rodinou odstěhovali z Prahy na venkov. Tady je nám totiž nejlíp.
Hodně mluvíte o tom, že máte po padesátce, kterou jste oslavil předloni. Jak jste se s tím životním číslem vyrovnával?
Já se s tím vyrovnávám každé ráno, když vstanu z postele, protože to tak nějak nefunguje všechno, co by fungovat mělo. Ale pak se hodím do pohody a zjistím, že to je pořád jen číslo.
Jste šťastný?
Jsem a vděčím za to hlavně rodině a své Žanetě, která mi dala zázemí. Moje rozhodnutí nepít začalo před devíti lety. Bylo to hodně divoké, nesejít z cesty. Hlavně mě mrzí, že jsem zklamal některé lidi a už to nejde napravit. Bývalo to hrozné, ale já už teď chci jít jen dopředu a doufám, že má cesta je ta správná, aby kluci měli pocit, že mají dobrého tátu.
