V předvánoční pohádce Čertí brko si Ondřej Vetchý poprvé od legendárního snímku S čerty nejsou žerty zahrál pekelníka. Dokonce toho nejvyššího. Jeho syna představuje Jan Cina. „Ondřej několikrát řekl, že za mě a mého přítele Péťu by se klidně šel poprat. I kvůli tomu je to pro mě hrdina,“ hodnotí pro týdeník 5plus2 Jan Cina svého o generaci staršího kolegu.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V nové pohádce Čertí brko se z vás stal pekelník Bonifác. Bál jste se jako dítě čertů?
Ano. Bál jsem se dokonce natolik, že když u nás byl poprvé Mikuláš s čertem a andělem, rodiče si to nahráli na audiokazetu. Ta pořád existuje a obsahuje asi desetiminutový hysterický řev. Kdyby si tenhle záznam tehdy poslechl někdo ze sociálního odboru, asi by mě ihned odebrali rodičům. Byl to pro mě do té doby nejhorší zážitek. Potom už u nás čert s Mikulášem nikdy nebyli. Vždycky na mě čekal jenom balíček za oknem.
To jste byl tak zlobivé dítě, že jste měl před čertem černé svědomí?
Tolik zase ne. Já jsem se spíš bál skutečně té možnosti, že mě odnese ze světa a už nebudu existovat. Že přijdu o rodiče a lidi kolem sebe. Tehdy bych to tak nejspíš nepojmenoval, ale svým způsobem to vlastně byl strach ze smrti. Samotný čert mě až tolik neděsil, spíš to, co by mohl udělat.
Jak vás tak poslouchám, vypadá to, že jste už hodně brzy začal řešit existenciální otázky.
Ano, asi jsem s nimi začal opravdu brzy, a myslím, že v mých třiceti letech by bylo dobré je konečně přestat řešit, protože mě to zaměstnává celý život. (smích)
Vraťme se tedy raději k pohádce. Tamější peklo určitě nebylo tak děsivé jako vaše dětské představy.
U nás v pohádce je peklo moc hezky strukturované. Je to takový úřad, kde věci vlastně fungují, ale je tady určitá paralela k lidskému světu, kde je systém místy tak složitý, že mu vlastně nikdo nerozumí. Moje postava čerta Bonifáce se tomuhle snaží vyhnout, je to vynálezce, který žije tak trochu ve vlastním světě. Jednou ale něco přežene a je vyslán na svět mezi lidi, kde je ze začátku ztracený. Vůbec nechápe lidi, jejich city a podle jakých vzorců se chovají.
Jak jste hledal klíč k postavě čerta?
Snažil jsem se představit si sám sebe v takové situaci a ve spoustě věcí jsem Bonifácovi rozuměl. Také mi připadá, že svět kolem sebe pořád ještě poznávám, různě se omlacuju a spoustě věcem pořád nerozumím. Nejvíc mám pocit, že nerozumím sám sobě.
Ještě pořád?
V pubertě člověk pořád něco řeší, pak má pocit, že už ví, což později střídá pocit, že ví jen trochu. Pořád se to mění. Na jaře mi bylo třicet a vnímám to jako takový mezník. Přeci jen už je to nějaká doba, co člověk sám se sebou existuje, takže se teď víc dívám na to, co bych chtěl a nechtěl, jak funguju a nefunguju, a do toho vám život dává pořád nějaké přihrávky, které musíte vybírat a učit se na ně reagovat.
Ondřej Vetchý se nechal slyšet, že v pohádce mu svou křehkostí připomínáte jeho samotného, když hrál před lety mladého čerta Janka v legendární pohádce S čerty nejsou žerty. Jak se vám s ním pracovalo?
Práce, ale možná ještě víc samotné setkání s ním, pro mě byly strašně hodnotné. Můj partner Péťa (herec Petr Vančura, pozn. red.) s ním už točil dva filmy, takže jsem ho znal z vyprávění. Péťu si moc oblíbil, a aniž bychom se my dva znali osobně, tak se z něj stal takový náš ochránce a strašně za nás bojuje. Několikrát řekl, že by se za nás šel klidně poprat. Když jsem s ním konečně měl možnost pracovat i já, zjistil jsem, že té křehkosti, kterou si on spojil se mnou, v sobě má vlastně také hodně. Je to obrovský mistr svého řemesla, který se ale zároveň nestydí přiznat chybu nebo třeba jen prostý fakt, že něco neví. I kvůli tomu je to pro mě takový hrdina.
Jan Cina■ Narodil se 20. března 1988 v Praze. Vystudoval Pražskou konzervatoř a poté absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. |
Když jste zmínil, že by se za vás Ondřej Vetchý i pral, mířil jste tím k otázce manželství pro stejnopohlavní páry? Hodí se vysvětlit, že vy i váš partner jste tvářemi iniciativy Jsme fér, která podporuje právo na manželství pro všechny.
Ano. Myslím, že on to tak má obecně, když cítí nějakou nespravedlnost vůči komukoli. Když jsme se společně bavili, řekl mi, že nechápe, proč spolu lidé stejného pohlaví nemohou sdílet lásku oficiálně, což je u nás forma manželství. Je zde možná jenom registrace, která je ale právně naprosto neodpovídající manželství. V rámci této problematiky nám moc fandí. Je příjemné od takového chlapáka cítit podporu.
Registrujete v poslední době nějakou výraznější společenskou změnu, pokud jde o pohled na sňatky homosexuálů?
Myslím, že je to hodně pozvolné. Také si uvědomuju, že můj pohled na věc hodně ovlivňuje skutečnost, že žiju v bublině. Čím dál tím víc se mi to potvrzuje.
Myslíte v pražské umělecké bublině?
Přesně tak. Já sám mám pocit, že pohled na homosexuály je skoro ideální, ale stačí dostat se mimo tuhle bublinu a zjistíte, že tak ideální to zase není. Mnohdy vás pak svými předpotopními názory překvapí i lidé, od kterých byste to nečekali. Další věc je informovanost. Když jsme podpořili iniciativu Jsme fér, spousta lidí v našem okolí se podivovala nad tím, že se nemůžeme brát, protože měli za to, že registrace je totéž. Vůbec jim nedocházelo, že registrace neznamená de facto téměř nic. Bude to asi ještě hodně dlouhý proces, ale je potřeba vydržet.
Zpět tedy k herectví. Sice vám už bylo třicet, ale přitom bych vám z fleku věřila i roli postavy o deset let mladší. Pro herečku je to určitě výhoda, ale platí to i pro muže?
Vím, že mě lidé vnímají jako mladšího a také tak ke mně mnohdy přistupují. Zjišťuju, že to pro mě už není úplně ideální a chtěl bych to spíš změnit. Teď to nevztahuju jen k herectví, ale myslím to obecně. Jenže s tím, jak vypadám, zřejmě mnoho nenadělám. Možná je to ale z větší části dané tím, že člověk sám na tu hru přistoupí a i on sám si nepřikládá takovou váhu. Tím pádem ho nemůžou brát vážně ani ostatní. Jinak je to samozřejmě i výhoda. Hrajete sice mladší roli, ale zároveň máte víc zkušeností. Může to ale dopadnout i tak, že budu hrát pořád mladíčky, pak se to zlomí a bude ze mě najednou důchodce. Nebude žádná fáze mezi tím.
To, že působíte mladší, je určitě žádoucí i pro představení Malý princ v divadle Studio DVA, které mělo premiéru začátkem prosince. Věříte, že mě pro tu roli nenapadá nikdo příhodnější než vy?
To vám moc děkuju. Kryštof Marek, který s tímhle projektem přišel a složil k němu hudbu, mi řekl, že ve mně tuhle postavu vidí od začátku. Součástí zkoušení pro mě je i to, že se snažím uvěřit tomu, co mi vy všichni říkáte, a poddat se tomu. Říkám si, že když ve mně ostatní Malého prince vidí, asi to tak opravdu je.
Čertí brko
Malý princ
Knížka Malý princ je sice pro děti, ale zároveň nutí přemýšlet i dospělé. Četl jste ji už jako dítě?
Poprvé jsem ji četl v jedenácti, nebo ve dvanácti letech a tušil jsem, že jsou tam i věci, kterým nejsem schopen rozumět a že to není jen taková pohádka o beránkovi. Čím je člověk starší, tím častěji může v tom příběhu najít i sám sebe. Zároveň je v ní také hodně zajímavých otázek, které by vás mohly přivést na určitou cestu a nakonec snad i ke správnému cíli. Chtěli bychom, aby tohle představení zaujalo děti, ale aby si v něm našli smysl i dospělí. Bude to pořádný oříšek, ale už to, že se o něco takového pokoušíme, mi připadá skvělé.
O roce 2016 novináři často psali jako o roce Jana Ciny. Ovládl jste tehdy ještě hodně populární show Tvoje tvář má známý hlas, stal se z vás vařič pervitinu v mimořádně povedeném seriálu Pustina a navíc jste si zahrál i ve vánoční pohádce Slíbená princezna. Ale když se podívám na výčet vašich dalších projektů, vypadá to, že jedním rokem to našlapané období vůbec neskončilo.
To je pravda, neskončilo. Pořád se to jakoby veze a úplně upřímně, snažím se teď pracovat na tom, abych si to dokázal užívat. Někdy přemýšlím, jestli se to neveze až trochu moc a jestli není na čase zpomalit a říct si: OK, možná bych teď z toho vlaku chtěl vystoupit a jít zase chvíli pěšky s krosnou na zádech.
Máte pocit, že už narážíte na svůj limit?
Ano. Vím, že tady teď možná abstraktně plácám, ale je to tak. Možná je to nějaká únava materiálu, ale zase si říkám, vždyť jsem na takovou únavu ještě mladý. Jenže když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, jak jsou ostatní nadšení, plní energie a jak jiskří. Cítím, že bych také měl takhle jiskřit, ale nejde mi to. Teď cítím, že Malý princ je pro mě zatím vrchol. Co bude po něm, se teprve uvidí.
„Mně tenhle pan Cina v takové své křehkosti trochu připomíná čerta Janka Vraníka, jehož jsem hrál, když jsem byl ještě chlapeček, a to je moc milé,“ uvedl na adresu svého mladšího hereckého kolegy Ondřej Vetchý. Oba kumštýři se potkali v pohádce Čertí brko, která na konci listopadu vstoupila do kin. Čertí brko  Šíleně smutná princezna V divadle Studio DVA se po boku Bereniky Kohoutové zhostil Jan Cina role prince v představení Šíleně smutná princezna. Původní filmové zpracování patří k jeho nejmilejším pohádkám. „Mám tu pohádku strašně rád vizuálně. Líbí se mi, kdo v ní hraje, jaká je v ní hudba, prostě všechno. Navíc se její část točila v Blatné, odkud pochází moje maminka a kde jsem trávil dětství u babičky,“ říká Jan Cina. |
20. října 2018 |
