Za pár dnů budete mít prvního potomka. Jak se připravujete?
Jan: Děláme, aby všechno bylo doma připravené, až se k nám malý připojí. Já se s tím nějak snažím vyrovnávat, že mám zodpovědnost za živení rodiny a tak. Ale těšíme se strašně moc.
Marie: Přípravy jsou v plném proudu. Kočárek máme domluvený, ještě jsme pro něj nebyli a dokupujeme poslední věci. Samozřejmě nějaké oblečky a takové věci doma máme nachystané, připravené. Vše je to spíše v takové neutrální barvě, bílo-šedivé. Kdyby náhodou místo kluka byla holčička, ať se nemusí kupovat úplně všechno.
Občas se rodiče nedokážou shodnout na jméně. Jak to máte vy?
Jan: My jsme to udělali velmi rychle, že jsme eliminovali některá jména a řekli si, která se nám líbí. Z toho jsme vyloučili ty, co se tomu druhému nelíbí, a pak jsme se na některých shodli víc a na některých méně. Ale naštěstí to nebylo tak, že by Maruška trvala na tom, že se syn bude jmenovat Felix a já na tom, že to bude Jáchym a přitom se nám to navzájem nelíbilo.
Marie: My jsme se shodli, že se nám nejvíc líbí Filip a Honza a myslím si, že to nebylo ani nijak zásadní. Prostě jsme si řekli, mně se líbí tohle, mně se tohle nelíbí. Chtěli jsme české jméno, aby se hodilo ke jménu Kříž a ten Filip a Honza nám vyšli tak nějak nejlíp.
Má Maruška nějaké těhotenské chutě a o půlnoci jí jedete koupit zmrzlinu?
Jan: Ne to nemá. Ona ani nemá ty zvláštní chutě zatím. Řekl bych, že některé ženské využívají toho, že jsou těhotné a mohou jíst, co chtějí. Maruška se ani nijak nepřejídá, nebo že by jela ve sladkém víc, než jela předtím. Myslím si, že můžu být nadšený budoucí otec, protože moje manželka nemá takové ty výkyvy. Stojí nohama na zemi a všechno zvládáme.
Kdy jste si uvědomil, že budete táta?
Jan: Mám pocit, že si to uvědomuju, ale furt ještě čekám, že přijde nějaký velký zlom a já si pak řeknu, no já věděl úplný kulový, s prominutím. Mám pocit, že už jsem připravený. Ale to je možná tím, že jsem delší dobu dítě chtěl a cítil jsem, že bych už mohl být táta.
Kde budete, Maruško, rodit?
Marie: V Praze.
Jan: Jelikož teď mám angažmá v Německu, tak samozřejmě proběhla i diskuze, jestli rodit v Německu, nebo ne. Ale rozhodli jsme se, že v Praze. I pro Marušku to bude klidnější, bude kolem sebe mít doktory, kteří mluví jejím rodným jazykem. Bude to takhle klidnější.
Nebojíte se, že to Honza nestihne k porodu?
Marie: On to stihne. Já vím, že to stihne. On pro to udělá maximum.
Jan: V době, kdy bude porod, bych měl být v Kolíně nad Rýnem, což není úplně nejblíž. Ale snažím se uvažovat pozitivně. Když Maruška zahlásí ve dvě ráno, že rodí, tak je trochu problém v tom čase se dostat z Kolína do Prahy. Ale já furt počítám s tím, že to zvládneme. V Německu jsou tak nějak připraveni, aby mi vyšli vstříc, mají obrovské pochopení. Budeme to operativně řešit. Nebude to jednoduché, ale u porodu budu. Stůj, co stůj.
Občas muži u porodu i omdlí, proto se přítomnosti na porodním sále trošku obávají. Jak to máte vy?
Jan: Strašně se bojím. Maruška řešila, jestli budu přestřihávat pupeční šňůru a tak podobně. Já jsem říkal, že v žádném případě, protože bych omdlel. Stoprocentně. Myslím, že v době, kdy se bude přestříhávat pupeční šňůra, tak bude zázrak, když budu při vědomí. Jsem přesně ten typ, co omdlívá při odběru krve. Nemůžu za to. Mě to ani nebolí, já prostě omdlívám. Vůbec si to zatím neumím představit. Myslím si, že to chlapi měli dobře zařízené v tom středověku, že u toho nebyli a že až pak dostali syna do náručí. Ale dneska se to holt dělá takhle, tak to budu muset zvládnout.
Manželé Křížovi
Co předporodní kurzy? Byly?
Jan: Maruška je velmi střízlivá, co se týče těchto moderních postupů, takže to bere hodně s rezervou. Věříme tomu, že tělo ví, co dělá, a že to všechno půjde správně i bez kurzu dýchání.
Jak se o vás Honza stará, když není moc doma?
Marie: Stará se o mě moc krásně už osm let. A sice teď není moc doma, ale stará se i tak. Já totiž za ním jezdím často do Německa. Spíš cítím, že se o mě hodně bojí. Bylo to hlavně v době, když jsem ještě do pátého ledna, což byl sedmý měsíc, hrála na jevišti. Jsem muzikálová herečka, takže jsem hopsala a jemu se to nelíbilo. Ale samozřejmě věřil, že mám nějaký úsudek a že vím, co dělám.
Kolik jste přibrala?
Marie: Osmý měsíc, osm kilo. Zatím je to takhle, ale já myslím, že to teprve přijde ke konci, že váha poroste. Myslím, že to bude těch dvanáct, patnáct kilo. Doufám, že to nebude moc, aby se to potom dalo shazovat dolů, protože bych se pak chtěla vrátit brzo do práce. A ono přeci jenom to tancování není úplně snadné s těmi kily navíc.
Ono se někdy říká, že chlapi přibírají v těhotenství také. Je to i váš případ?
Jan: Mně se váha stabilně už poslední tři, čtyři roky hýbe plus minus tři, čtyři kila. Nic zvláštního se nestalo. Možná jsem malinko přibral, ale to spíš budou následky z Vánoc.
Čekáte chlapečka. Netoužila jste spíš po holčičce?
Marie: Vůbec ne. Mně to fakt bylo jedno, jestli je to kluk, nebo holka. Já mám hroznou radost, že se nám to podařilo. Někdy to není zdravotně vždy úplně snadné, ale my to štěstí máme a miminko čekáme.
Jan: Já jsem si říkal, hlavně když bude všechno v pořádku. Vnitřně asi jsem klidnější, že to bude kluk, protože jsem plašan a vím, že asi bych byl takový ten fotr s brokovnicí. Myslím, že budu výrazně klidnější. Přeci jen se kluk o sebe více postará a nebudu se tolik bát ho večer pustit někam s kamarády. O dceru bych se asi bál.
Manželé Křížovi
Jste mladí, předpokládám, že u jednoho dítěte nezůstanete.
Jan: No, chceme rodinu velkou. Ale nejsem velký fotbalista, takže jedenáctku ne, ale možná nějaký šachový tým.
Vaši nejlepší kamarádi jsou kolegové z divadla Kalich Tomešovi. Radíte se i s Míšou, která loni porodila chlapečka?
Marie: Ptala jsem se jí na spoustu věcí. Mám i dvě starší sestry, které mají děti, také jsem v hodně blízkém kontaktu s maminkou, která nás tři holky vychovala. Informuji se o všem možném a doufám, že jsem na to alespoň trochu připravená. Já bych jen nechtěla to mé dítě zklamat. Přála bych si, aby jednou řeklo: „Jo, tohle je moje máma a jsem za to rád.“
Honzo, vy teď budete živitel rodiny. Aktuálně se vám daří, ale ve vaší branži nikdy nevíte, jak dlouho. Máte zadní vrátka?
Jan: Mě tenkrát naši nepustili na konzervatoř právě z těchto důvodů, abych měl zadní vrátka, a chtěli, abych vystudoval nejdřív nějaký normální obor, než začnu experimentovat s divadlem, protože byli od divadla a věděli. Takže já mám vystudovaný obor hračkář s maturitou a jsem scénograf. Zo znamená, že jsou tam nějaké možnosti, ale zatím mě jeviště baví a vypadá to, že jeviště bavím i já.
Vím, že ještě je na to brzo, ale kdy plánujete návrat do práce?
Marie: No je to v plánu zhruba někdy v květnu a já rodím na konci března. Takže zhruba za ty dva měsíce by byl ten ideální plán se vrátit na pár představení. Ale samozřejmě uvidíme, co mi tělo a malý dovolí. Když má máma možnost pracovat a realizovat se, tak je šťastná, a tím pádem to dítě je šťastnější taky.
Jan: Já budu Marušce maximálně pomáhat, abych jí mohl poskytnout možnost občas si zahrát.
Marie: Honza bude fantastický táta, protože vím, že má rád děti a vím, že jeho mají hrozně rády děti. Moc se na to těším. Doufám, že nebudu taková ta opičí matka, že prostě budeme dva rovnoprávní rodiče. Hodně se budu spoléhat na svoji maminku, která shodou okolností šla do důchodu, takže bude zapřáhlá naplno. A samozřejmě i Honzovi rodiče budou pomáhat. A když to nebudou zvládat oni, tak nemám nic proti chůvám, protože věřím, že dnes jsou ty holky vzdělané a poctivé.
