Existuje jenom pár věcí, které této energií sršící slečně vadí. „Čekat na jídlo. Stát na lyžích fronty na kabinky. A vstávat!“ vypráví Ester Ledecká.
Neexistuje ovšem snad žádný sport, který by si neoblíbila. Pokud vše klapne, stane se v únoru v Pchjongčchangu první ženou, která na jedné olympiádě nastoupí jako snowboardistka i lyžařka zároveň. Jenže tím seznam teprve startuje.
Přidejte různorodý mix hokeje, plážového volejbalu, kickboxu a windsurfingu - a stejně to nebude vše. „Zatím se nenašel ani jeden sport, co by mě vyloženě nebavil,“ vypráví česká univerzálka pro MF DNES a iDNES.cz. V Koreji bude bojovat o snowboardové zlato, její vysněný soupis olympijských triumfů však obsahuje mnohem více met.
Kdo ví, třeba bude jednou zápolit i na letních hrách.
Většina fanoušků vás zná kvůli sněhu, ale rodinné geny se nezapřou: díky slavnému dědovi Janu Klapáčovi vás od mládí provází hokej, že?
Byli jsme s bráchou malí, on začal trénovat sám a já s dědou jsme na zimáku sedávali na tribuně. Pak přišel trenér a řekl: Co ty tady tak sedíš, nepůjdeš si s náma zahrát? A já: To bych fakt mohla? To by bylo super!
Děda nebyl proti?
Když viděl moje nadšení, sehnal výzbroj a výstroj a další trénink jsem už byla na ledě. Samí kluci a já. Zápasy jsme hráli jen v rámci tréninků jako děti; jenže pak jsme se přestěhovali na hory a přes zimu už nebyl čas a musela jsem se rozhodnout pro lyže a prkno. Hokej je taková moje dětská láska, vzpomínka z minulosti, teď už mu jenom fandím. Nejvíc ze všech sportů. Když je mistrovství světa, mám na sobě pokaždé před televizí dědův dres a nemůžu vynechat zápas. Snažím se sledovat i NHL, ale to už je během sezony těžší, není čas. Nejvíc mě samozřejmě baví fandit s dědou a jeho kamarády přímo na tribuně.
Jak by to vypadalo s bruslemi a hokejkou dnes?
Jakž takž to odbruslím, ale jinak už uběhlo strašných let. Nějak bych to zvládla, nic k pokoukání pro diváky by to nebylo. Hokej na rybníku bych si ovšem dala ráda kdykoli.
Rodinná anamnéza pokračuje: vaše maminka Zuzana bývala krasobruslařkou.
Učila mě základní věci: kadeta, trojku. Mě i ji ale vždycky víc bavil hokej. Hlavně proto, že je to rychlá hra a rozhodují góly, takže se výsledek dá změřit. Krasobruslení je podle mě neobjektivní. Kvůli tomu jsem ostatně přestala dělat i freestylový snowboarding.
A než se děda Klapáč stal hokejovým šampionem, jezdil závodně na kole. Co cyklistika?
Trénovali jsme, když jsem byla malá. S dědou jsme jezdili rádi, ale cyklistka zrovna nejsem. Kolo mám vyloženě na vyježdění se po tréninku, všude s sebou vozím svůj vlastní rotoped, na tom sedím v podstatě každý den. Spíš potřebuju rychlou sílu a dynamiku, ne vytrvalost.
Seznam pokračuje: jak jste přišla na kickbox?
Před několika lety jsme se bavili s dědou, že by bylo dobré přidat nějaký bojový sport, protože to znamená nový pohyb a zapojují se jiné svalové skupiny. Dva roky zpátky jsem dostala nabídku na zkušební trénink s Petrem Ondrušem, Pínem.
Neváhala jste?
Hned jsem to chtěla zkusit. Píno mi ukázal nějaké věci a já mu pak nadšená říkala: Kolikrát týdně budeme trénovat? A on koukal: Vždyť jsi chtěla jenom ukázkovou hodinu. Já si trvala na svém: To ne, tady musím makat, strašně mě to baví. Na jaře jsem měla každý týden pět tréninků.
Pořád vás to drží?
V sezoně se snažím moc neokopat, nezranit. Musím se přiznat, že jsem si letos v bytě shodila strop, abych si tam mohla pověsit pytel - rekonstrukce na dva měsíce. Když jsem v Praze, každý den si s ním pohraju a kopnu si.
Žádné ostré souboje?
Spíš lapy, učím se techniku úderů. Jednou jsme šli s Píňákem na tréninku do ringu, ale s ním se to nedá. Je fakt, že tohle mi ještě moc nejde: chytnu jednu zleva, jednu zprava, pak jsem dost nervózní, začnu za ním běhat jak smyslů zbavená a technika je fuč.
Ale vzhledem k tomu, jak máte ráda komiksovou poetiku, se bojové umění hodí, co?
V rámci superhrdinství a mojí tajné identity je to rozhodně dobrý (úsměv).
Už teď mi přijde, že byste potřebovala trochu upravit tok času, nechybí vám?
Jó, to bych si přála, umět si přidat pár hodin denně na všechno, co dělám ráda. Bohužel, ještě se mi to nepovedlo. Budu na tom pracovat!
Pak by bylo víc prostoru třeba na beachvolejbal. Ten už náleží mezi koníčky?
No, dřív jsem hrála docela i turnaje, ale teď už nemám stálou parťačku, protože mi přes zimu vždycky všechny zdrhnou - není se co divit. Super věc, ten beach: je v něm spousta cvičení na výbušnost, rychlou sílu, starty v písku jsou v tomhle dobré.
Z písku na moře. Na rodinných soustředěních v Řecku jste propadla windsurfingu.
Surfuju jenom tam; tady na to není čas a hlavně je to tak intenzivní, že se vždycky vyjezdím na celý rok dopředu. Letos jsme tam byli dva měsíce, každý den jsem na vodě strávila třeba i tři hodiny. Čím víc to umíte, tím je surf jednodušší; pak v podstatě už jen ladíte prkno pod sebou.
DÍVKA MNOHA TVÁŘÍ. Ester Ledecká si zamilovala windsurfing.
A vy jste očividně nadšená.
Hrozně mě baví jezdit rychle, mám závodní prkna a zkouším si různé obraty... Do tohoto sportu jsem se zamilovala; asi mě bude provázet do konce života.
Jistě víte, že by to mohlo skýtat šanci na letní olympiádu, že?
Už jsem hodně uvažovala o tom, že bych si sjela nějaké nominační závody - moc lidí v republice to nedělá, tak nevím, s kým se o tom poradit. Na olympiádách se jezdí na velkém surfu s plachtou, což je na mě moc pomalé. To slalom, ten by mě bavil. Strašně ráda bych to zkusila. Musela bych asi na nominační závody, bohužel je času málo. Ale bavilo by mě to! Já jsem zkrátka asi závodní typ. V čemkoli.
Takže pokud byste „vyčerpala“ motivaci na lyžích a snowboardu, mohla byste hledat nové hranice svých schopností úplně jinde?
Klidně. Mám to nastavené tak, že budu dělat všechno, dokud mě to bude bavit. Mám v hlavě spoustu cílů, kterých chci na sněhu dosáhnout - snad mě to bude bavit dostatečně dlouho, abych to zvládla. Ale ostatní sporty jsou pro mě taky strašně důležité. A ve všech se chci porovnávat s konkurencí.
Bavíme se hlavně o individuálních disciplínách. Být součástí kolektivu vás nikdy nelákalo?
Má to svoje výhody i nevýhody. Byla jsem odkojená na hokeji, na historkách od dědy. Kolektivní sport je strašně zajímavý i z psychologického hlediska, jak musí tým fungovat jako jeden člověk. Nám se něco takového daří udělat v mém minitýmu. I když závodím jen já, lidí je kolem mě spousta. Beru to tak, že všichni můžou za to, že se já někam posouvám. A když to podělám, je to většinou jen moje chyba (úsměv). Můžu to zkazit jen sama sobě, ale zase mi nikdo nepomůže, když mám špatný den.
Jaká jste tedy jako spoluhráčka?
Strašně nešikovná. Třeba fotbal mě baví, ale neumím ho. Jsem nebezpečná sama sobě i ostatním. Je jedno, jestli prohrávám, nebo ne, to neřeším, ale snažím se běhat za míčem - a každému se motám pod nohy. Několikrát to skončilo úrazem mých spoluhráčů. Musím na sebe dávat pozor.
Co jste už provedla?
(Tátovi) Jankovi jsem takhle při volejbalu zlomila nohu. A jednomu klukovi jsem udělala otřes mozku, vyrostl mu na čele roh, když ode mě dostal loktem mezi oči. Snažil se si to zatlačit o kůl a hrozně řval. Jo, hrát se mnou je nebezpečný. Není jisté, jestli je lepší hrát se mnou, nebo proti mně.
Zdá se, že vás baví takřka vše. Pletu se?
Nemůžu říct, že nejsou věci, co by při tréninku nebolely a nebyly nepříjemné, ale to je nutné zlo. Mě baví i kondiční trénink. Myslím u nich vždycky na to, že o to lehčeji se mi pak pojede na kopci. Pořád mi stojí za to tohle obětovat, abych pak mohla závodit a být v pohodě.
Jste profesionální sportovkyně. Je to hezký život?
Je nádherný. Já odmalička snila o tom, že budu mít kolem sebe tým lidí, jezdit na závody, mít vlastní velikánské auto, mít agenturu, co za mnou bude stát... Chtěla jsem mít svého fyzioterapeuta, který mi bude dělat masáže a bude se mnou cvičit. Chlapíka, co mi bude dělat lyže. Teď mám čtyři pět trenérů a na všechno jsem si schopná díky výsledkům vydělat - je to sen.
Bylo vaše dětské snění konkrétní?
Asi ano. Nejdřív jsem si představovala vlastní tým, což se mi povedlo. Pak jsem si hrozně přála vyhrát mistrovství světa jako děda - taky se povedlo. Představovala jsem si taky, co všechno je potřeba udělat pro to, abych vyhrála olympiádu ve spoustě zimních i letních sportů. Je hodně dní, kdy se mi vstává fakt blbě, bolí mě celé tělo. Jsem unavená. Nemám náladu. Vstávat brzo a do tmy, to je strašný! Ale pak vylezu na kopec a ty jízdy mi to celé vynahradí.
I když se nedaří?
V Söldenu jsem při prvním svěťáku sezony na lyžích skončila předposlední a dostala od vítězky pět buchet (sekund), což je strašnej ranec - ale já jsem stejně byla šťastná, že jsem tam byla a mohla jsem si to vyzkoušet.
