Vzpomenete si ještě někdy na to, že vás tato práce málem zničila a vy jste skončila v péči psychiatra?
Normální lidi něpíší neboli něco jako porucha to bude (směje se). Dokonce mi někdo říkal, jestli mé spisovatelství nesouvisí s tím, že jsem jedináček. Možná trochu ano. Určitě jsem vždycky byla přecitlivělá, extrémně jsem všechno vnímala a prožívala a měla jsem potřebu s tím, co vidím, nějakým způsobem pracovat. Což je někdy na blázinec. Takže chodím k psychiatričce a vůbec se za to nestydím. Je skvělá. A vždycky mi říká, že mě nesmí vyzenovat moc, protože by to škodilo mé práci. Možná mě trošku podporuje v tom, abych zůstala blázen (směje se). Což je milé a posilující, proto k ní chodím.
Já měl spíše na mysli období po Tajné knize, kde jste v náznacích popsala váš milostný románek s Václavem Havlem a zhroutila se.
To byla taková mediální šikana. Od bulváru jsem to čekala, ale nejsmutnější na tom bylo, že se přidali i jiní. Naše zem je v něčem poněkud specifická, jinde by podobný skandál měl jiný, srozumitelnější průběh. V cizině by asi těžko pochopili, že šlo o jakousi úchylnou žárlivost. Ze strany pranýřujících to toiž bylo velmi emotivní, až milostné, jak od žárlivé manželky, což je vyšinuté.
Tenkrát jste po aféře s knihou odjela 1. ledna 2012 do Norska. Chtělo se vám vůbec vracet na malý český píseček?
Já tam byla jenom chvilku. Kromě toho, že to tam bylo krásné, tak až tam jsem zjistila, že jsem zhroucená. V životě bych nevěřila, co duše dokáže udělat s tělem. Kašlala jsem, pořád jsem padala, měla úrazy, nemohla spát a nezadržitelně brečela. Upadla jsem třeba, myslela si, že mám zlomenou nohu, oteklo to, nemohla jsem udělat krok a druhý den to bylo úplně v pořádku. V tom období jsem prodělala celkem tři zlomeniny, protože jsem měla zlomenou duši. Vše to bylo o psychice, bylo to zvláštní.
V tu chvíli jste byla enfant terrible Česka, dotkla jste se národní ikony. Chtělo se vám ještě psát?
Ničemu jsem se nevyhýbala a nikdy jsem nezažila nějaký přímý útok. Všichni jenom pomlouvali zbaběle za zády a do očí mi nikdo nic neřekl. Naopak jsem se setkávala s projevy podpory. Na ulici mě třeba zastavila paní a říkala, že mi strašně drží palce. To se stávalo často. A pokud jde o psaní - to mě vyléčilo. Napsala jsem Panoptikum české o spisovatelce, která je na pranýři a začne mluvit a psát pozpátku. Musí se to naučit znovu.
