„Jako dítě jsem neprožil žádné z traumat, která jsou obvykle potřebná pro rozvoj umělecké duše,“ uvozuje Terry Gilliam svůj životní příběh, který pojmenoval Gilliameska. „Ačkoliv jejich absence se ukázala být traumatická sama o sobě v pozdějším životě, kdy se stala vážnou překážkou jakéhokoli mého pokusu vydávat se za renesančního člověka,“ dodává s humorem. Právě vtip a lehkost tvoří základ Gilliamových vzpomínek. Ať už jde o dětství v Minnesotě, dospívání v Kalifornii nebo první cestu do Anglie.
Gilliam na vše vzpomíná s láskou a zájmem, ale hned na začátku upozorňuje: „Pokud jste ten typ čtenáře, který vyhledává půvabné historky o domácím a rodinném štěstí, budete zklamáni. Ty jsem si nechal pro sebe.“ Režisérovo první setkání s kinematografií se událo v malém minnesotském kině, kam se chodil dívat na příběhy o Pinocchiovi nebo Robinu Hoodovi. „Tohle je svět, do kterého chci patřit – myslel jsem si,“ píše.
V jedenácti letech se Gilliamovi rodiče rozhodli zkusit štěstí jinde a vydali se do Kalifornie. Malý Terry ale nebyl okouzlen nekonečnými plážemi a věčně azurovým nebem jako většina ostatních, jeho fascinovalo setkání s Židy. Přišli mu neskutečně zábavní a zajímaví, popisuje. Znal je totiž jen z bible, kterou v dětství přečetl celou dvakrát.
Už ne s takovým nadšením vzpomíná na natáčení filmu Brazil s Robertem De Nirem, kterého sice oslavuje jako talentovaného herce, ale jeho přítomnost na place označuje spíše za škodlivou. Většina štábu se totiž soustředila na hollywoodskou hvězdu a ne na svou práci.
Přeplul oceán s Rolling Stones
Terry Gilliam byl jedním z mnoha režisérů, kteří v průběhu devadesátých let využili talentu vycházející hvězdy Johnnyho Deppa. V roce 1998 ho obsadil do filmu Strach a hnus v Las Vegas. Depp v něm sice podal skvostný výkon, sám však po zhlédnutí první štábové projekce utekl z kina. Našli ho až schovaného na záchodě, jak nemůže přestat zvracet. Vyděsil ho totiž jeho herecký výkon. Navíc je o Deppovi všeobecně známé, že se nerad pozoruje na plátně.
Naopak Gilliamovi nevolnost hrozila o mnoho let dříve při jeho cestách do Anglie. Poprvé se tam vydal v roce 1965. Plavba trvala dlouhých jedenáct dní, proto se rozhodl vyhledat děvčata, se kterými by je mohl spokojeně strávit. Žádná nenašel, a tak vzpomíná, jak zbytek cesty většinu času jen skákal po kajutě v rytmu písně s trefným názvem (I Can’t Get No) Satisfaction.
Kromě mnoha zajímavých historek Gilliameska nabízí i působivou grafickou podívanou, na které se podílel sám autor. Vtiskl do ní originalitu a podivnost známou z jeho filmů, a jak čtenář zjistí, typickou i pro jeho život.
