Už na světovém šampionátu ve Svatém Mořici zažila v únoru obrovský nával emocí. „Věděla jsem, že je to mé poslední mistrovství světa,“ vyprávěla.
Definitivní rozhodnutí ale padlo až o měsíc později.
„Bylo to po předposledním závodu ve Squaw Valley, někde kolem San Franciska. Trvalo mi den dva, než to ve mně definitivně uzrálo. Sama bych tomu nikdy nevěřila, protože jsme si k sobě se Spojenými státy dlouho hledali cestu. Nejezdila jsem tam ráda a Aspen jsem neměla vůbec ráda. Ale nakonec jsem si ta místa zamilovala. V Aspenu jsem dvakrát vyhrála a nakonec se právě tam ten kruh uzavřel,“ usmívala se Strachová na tiskové konferenci v Praze.
Co se vám právě při posledním závodu kariéry v Aspenu honilo hlavou?
V tu chvíli bylo těžké zadržet slzy, a to nejenom při dojezdu do cíle, ale i mezi koly a před samotným startem. Ale nebyly to slzy smutku, zklamání, lítosti, prostě jak se to z vás za ta léta dere ven. Možná jsem cítila i úlevu, že jsem k tomu rozhodnutí dospěla a i nějaké těšení na úplně nový život tam bylo. Za ty roky to pro mě bylo obrovské vypětí jak po fyzické, tak po psychické stránce, takže se tělu i duši ulevilo. Jednu kapitolu jsem uzavřela a můžu se začít věnovat něčemu novému.
Šárka Strachová slaví druhé místo ve slalomu ve Squaw Valley. Právě po něm se rozhodla, že kariéru definitivně ukončí.
Rozmlouval vám někdo konečné rozhodnutí?
Nikomu jsem ani nedala šanci. Pořád jsem mluvila o tom, že možná skončím a možná ne. Ale pak mezi tím konečným rozhodnutí a dneškem neuplynula zas taková doba, aby mi to někdo mohl rozmlouvat. A taky si myslím, že už mě okolí zná natolik, že ví, že jakmile se pro něco rozhodnu, nemá cenu mi to rozmlouvat (usměje se).
Teď, když jste se definitivně rozhodla kariéru ukončit, nebude se vám stýskat?
Zatím se mi nestýská, ale přijít to může. Přesto cítím, že to rozhodnutí je velmi silné. Nechtěla jsem se loučit ve chvíli, kdy bych si za rok říkala, že jsem možná měla pokračovat. Nebo aby se stalo, že až se budu dívat na olympijské hry, tak abych si říkala, že je to škoda, že jsem tam měla jet. Cítím, že tenhle okamžik nenastane, proto jsem se rozhodla skončit. Když uvidím nějaký závod Světového poháru nebo na olympiádě, doufám, že to ve mně bude vyvolávat vzpomínky, jaké to bylo ve Vancouveru, Soči, Turíně nebo v Aspenu. Chci věřit, že to budou spíš příjemné emoce na místa, kde jsem to všechno zažila.
Přesto, není škoda končit rok před olympiádou, na které byste s největší pravděpodobností znovu bojovala o medaili?
Šance na medaili by určitě byla. Věřím, že kdybych se rozhodla pokračovat, tím o spoustě věcí, na kterých bych mohla pracovat a kde bych se mohla zlepšovat. Kdybych odvedla práci, jakou jsem vždycky odváděla, znovu bych se mohla umisťovat v nejlepší pětce, sedmičce a určitě bych měla na to se podívat na stupně vítězů. Olympiáda je na jednu stranu hrozně blízko, ale na tu druhou je to hrozně dlouhá cesta. Vyhodnotila jsem si, že už mi to za to nestojí a že mám jiné životní priority. Kdybych se kousla, dám to, ale už to nechci rvát silou vůle, později by mi to tělo někde vrátilo. A za to to nestojí. Vždyť není krásnější pocit než se loučit, když se daří.
NEJSILNĚJŠÍ MOMENT KARIÉRY. Šárka, tehdy ještě Záhrobská, právě získala bronzovou medaili na olympiádě ve Vancouveru.
Zkuste popsat pět nejsilnějších momentů vaší kariéry.
Velmi silným momentem byla bronzová medaile ve Vancouveru, pak samozřejmě má nemoc v roce 2012, kdy jsem se rozhodovala, jestli ještě vůbec pokračovat, nebo ne. Ohromným motorem pro mě tehdy bylo, že jsem sestavila naprosto profesionální tým kolem mě, po kterém jsem celou kariéru toužila. Velkým momentem byla také bronzová medaile z Beaver Creeku, což byl nesmírně emocionální zážitek, pak samozřejmě zlatá medaile z Aare. A páté bude buď letošní mistrovství světa ve Svatém Mořici, nebo finále v Aspenu. Obě místa mi přinesly silné emoce. Byl tam ten pocit, že je to naposled.
Zní to tak, že pro vás byl olympijský bronz emotivnější než zlato z Aare. Vážila jste si s postupujícím věkem úspěchů víc?
Je to možné. Vancouver byl nesmírně vyhrocený tím, co vše se kolem dělo. Nebylo to pro mě moc lehké období, a o to víc nám to přišlo neuvěřitelnější. Pro mě tenkrát a možná ještě dnes má ten bronz cenu zlata.
Na co se aktuálně nejvíc těšíte?
Na to, že už se nemusí všechno řídit podle tréninku. Že když se nestihnu nasnídat, nebo sním něco špatného, tak se to projeví na tom, že nebudu mít energii na trénink. Těším se na to, jak nebudu v osm padat únavou a usínat po celodenním tréninku. Cítím obrovskou úlevu v tom, že si můžu v uvozovkách dělat, co chci. Sportovci se často těžko loučí, nedovedou si představit, čím zaplní ten prázdný prostor. Já to mám naopak. Těším se, že bych se konečně mohla začít chovat jako manželka. Mám firmu, které se chci věnovat. Do toho mám v hlavně různé kurzy, kterými bych se chtěla vzdělávat.
A co vy a sport teď po konci profesionální kariéry?
Vlastně se těším i na hory, až si začnu užívat zimu i z jiných stránek. Nezanevřu na lyže, těším se na běžky i skialpy. V létě pak na kolo, běh, brusle, sporťákem zůstanu do konce života. Moje tělo to i potřebuje. Když sportujete od raného dětství, nemůžete ze dne na den přestat. Mám hypermobilní tělo, musím si dát pozor, aby mě nebolely klouby. A taky jsem jako vrcholový sportovec zvyklá hodně jíst. S tím výdejem, který teď ubude, si na to budu muset dávat velký pozor.
Vzpomenete si na nějaké kuriózní momenty z vaší kariéry?
Teď ve Snowmass jsme museli dávat pozor, abychom nepřejeli veverku, která nám tam přes slalom běhala. Měli jsme obavu, abychom večer neměli veverku – pečínku (zasměje se). V Nakisce to zase kdysi nebyla legrace, tam při tréninku sjezdu běhaly srny a muselo se dávat hodně velký pozor. A na stejném místě jsou i tenisové kurty a golfové hřiště, ze kterého museli lidé odhánět medvědy, kteří se tam slunili na sluníčku.
Nechystáte se třeba i na trenérskou kariéru?
Podle mě není pravidlem, že dobrý závodník je taky dobrým trenérem. Sama bych byla zvědavá, jak dobře bych předávala zkušenosti, ale jako trenér se nevidím. Nerada bych absolvovala to, co jsem absolvovala v roli závodníka ještě v roli trenéra. Samozřejmě ráda komukoli poradím, ale mnohem víc mě láká motivace a práce s malými dětmi při sportování obecně.
Závěrem, jak po svém odchodu vidíte budoucnost českého lyžování?
Ester Ledecká má určitě potenciál, ale spíš do rychlostních disciplín. Ve slalomu má potenciál Martina Dubovská, která letos zajela dva výborné výsledky. V mladších kategoriích se pak úplně neorientuju, ale Češi lyžování milují. Bylo by škoda, kdyby se nepovedlo vychovat nějakou nadějnou lyžařku nebo lyžaře. Možná to bude trvat o něco déle, a možná je to i o tom trochu změnit systém a struktury v českém lyžování. Ale snad na další Šárku nebudeme muset čekat dalších dvacet let.
Boj o život i rozchod s otcem. Pusťte si příběh Strachové:
23. května 2015 |
