Jak se vám líbí role vyšetřovatelky?
Je to úplně poprvé, co hraju policistku. Role se mi líbila od začátku a s partou, která se při natáčení sešla, jsme si hrozně sedli. S Karlem Zimou a Honzou Teplým už jsme se znali z dřívějška, Lukáše Vaculíka jsem teprve poznala a hrozně mile mě překvapil, jak je fajn.
Nevadí vám, že Naďa, kterou hrajete, je pořád taková utrápená?
Ze začátku jsem s tím měla problém a snažila se tam prosadit nějaká pozitiva nebo trochu razantnosti. Ale režisérka mě vždycky vrátila zpátky do role, což je dobře. Neumím si představit, že bych s takhle utrápeným obličejem žila i v reálu. Když jsme točili deset obrazů denně a já v té její smutné náladě strávila celý den, těšila jsem se, až si dám večer víno a budu zase normální.
Ve filmech mě vždycky znervózňuje, když matka nedává dětem pusu a vůbec se jich nedotýká. Není vám to proti srsti?
Svým holkám dávám samozřejmě pusy pořád, při loučení, přivítání, prostě často. Máte pravdu, že Naďa v Temném kraji tohle nedělá. Ale taky se vyvíjí. Jednak postupně kvete...
Najde si milence?
Něco na ten způsob, nechte se překvapit. A jednak celý seriál jakoby získává život, každým dílem civilní. Nejdřív jsem třeba nevěděla, co dělat v záběru ve vyšetřovací místnosti, kde nemluvím – protože netuším, co policistky za stolem dělávají. Po čase jsem si úplně přirozeně došla pro šanon, zalistovala spisem... A u té mateřské polohy se Naďa taky posouvá – dá třeba synovi pusu u snídaně. Ale celkově je chladnější než já jako máma. Jsem mnohem kamarádštější.
Myslíte, že je výhodnější být s dětmi kamarád?
Nevím, jestli výhodnější, ale byla jsem tak sama vychovávaná a dodneška máme s mamkou k sobě důvěru, takže to chci praktikovat i na svých holkách. Všichni kolem mi ale říkají, že jsem na děti moc mírná a hodná, že jim všechno dovolím.
Což není pravda?
Nedovolím jim úplně všechno, jen nemám ráda takové ty podmínečné tresty – když neuděláš tohle, nedostaneš tamto. Ze svého dětství to neznám.
No a proč vám to lidi říkají? Holky jsou nějak extrémně zlobivé?
Marianna je pohodářka, ale starší Rozárka je cholerik, odmalička vzteklá a urputná povaha, netrpělivá, neklidná. Umí se pěkně rozčílit. S Mariannou jsem za celé tři roky nezažila to, co s Rozárkou během jednoho měsíce. Teď je v první třídě a řeší, proč za ni mám všechno rozhodovat. Tvrdí, že je přece na ní, jestli bude ve škole svačit a pít. A že k snídani bude jíst jenom toast s nutellou. Dneska ráno mi došel toastový chléb – a co spustila za řev, to si nikdo nedovede přestavit. Tragédie světa.
Kristýna Fuitová NovákováJako herečka zazářila už v roce 1997 ve Výchově dívek v Čechách, o dva roky později ve filmu Pelíšky. Hraje v pražském divadle Studio DVA a na TV Prima ji teď můžete vidět v seriálu Temný kraj. S režisérem Jaroslavem Fuitem má dvě dcery, Rozárii (7) a Mariannu (3). |
Zůstala jste klidná?
Chtěla jsem.
Ale někdy to nejde.
Právě. Bylo půl osmé, měly jsme být dávno na cestě do školy, ona ještě nebyla oblečená a chtěla toast. Přitom jsem jí nabídla cornflaky s mlékem, perník, šneky z listového těsta... Chytla hysterák, zřejmě vzbudila půlku baráku. Vtipné je, že tříletá Marianka pravila: „Tak to spapej, vždyť je to dobrý.“ Má větší rozum než školačka.
Jste herečka – nemůžete zahrát trpělivou mámu?
Někdy to jde. Zvenčí to může působit, jako že je rozmazlený spratek, ale tak to není. Když jí v půlroce nešla rozdělat hračka, flákla s ní do koutku. Prostě silná osobnost. A řevem si respekt nezískám, to mám vyzkoušené.
Není pro vás těžké získat si respekt i kvůli tomu, že jste taková holčičí, drobounká, malinká?
Dřív jsem měla z výšky komplexy. Vždycky jsem ve škole byla nejmenší.
Měla jste pocit, že si na vás kvůli tomu lidi víc troufnou?
Hodně. Byla jsem nesebevědomá, neuměla jsem se pořádně prosadit, dokonce jsem mluvila tišeji. Sebevědomí jsem získala vlastně až s dětmi, dodaly mi ženskost, odvahu, prostě hodně mě změnily. Mám pocit, že můj život se dělí na „před dětmi“ a „po nich“. Snažím se teď být pevná v názorech, zjistila jsem, že když něco řeknu razantněji, lidi mě víc berou. Ale pracovala jsem na tom dlouho. Výška mi vadila donedávna.
Alespoň jste v tanečních mohla tančit prakticky s kýmkoli.
Do tanečních jsem nechodila. Ale strašně jsem si přála být vyšší. Muži mívali tendenci chovat se ke mně opatrovnicky – což může být chvilku příjemné, ale když se k vám dlouhodobě někdo chová jako k neschopnému dítěti, které potřebuje, aby za něj někdo všechno zařizoval, a nebere vás jako partnerku, pak je to blbý. Mám zkrátka radši, když se ke mně chovají jako k ženě.
Herečka Kristýna Fuitová Nováková
Takže si dovedete všechno zařídit sama?
Jasně. Teď si třeba zařizuju nový byt. Přestěhovala jsem se do čtvrti, kde jsem vyrůstala. Vždycky když jsem tudy projížděla, padla na mě nostalgie a říkala jsem si, že sem patřím, že bych tady chtěla být doma. A teď jsem se sem vrátila a mám moc hezký pocit. Chodím ulicemi, kde jsem běhala jako malá, a baví mě zjišťovat, kde otevřeli bistro, kde vznikly nové obchůdky a tak.
Zbytek rodiny se taky aklimatizoval tak dobře?
Marianka výborně, ta zvládne všechno, přesun vůbec neřeší. Má stejnou postýlku, stejný hračky, stejnou mámu, tak co. Rozárka si všechno víc uvědomuje, ale doufám, že si zvykne brzo. Je to na dobré cestě. Víc bych to nekomentovala.
Vypadá to, že jste podnikla velkou životní změnu.
A jsem hrozně ráda, že jsem k ní našla sílu. Řekla bych, že jsem si sama sebe začala vážit. Mám se teď radši.
Co ještě máte na sobě ráda?
Fyzicky? Nevím, pořád jsem plná různých komplexů, kterých se postupně zbavuju. Nevím. Mám na sobě ráda třeba pihy v obličeji.
A pořád jste taková dívčí. Jako v Pelíšcích. Vadí vám, že vás s tímhle filmem všichni spojují?
Proč by mělo? Jsem na ten film hrdá, myslím, že jsem zatím nic lepšího nenatočila, každému se nepoštěstí hrát v kultovním filmu. Spíš by mi vadilo, kdybych byla spojovaná se špatným projektem. Ale stává se mi, že si lidi myslí, že jsem od šestnácti nic jiného nenatočila, že jsem se snad živila civilním povoláním.
Což byste mohla – vystudovala jste cestovní ruch.
Ano, mohla bych dělat v recepci hotelu, v cestovce, letušku. Jsem nakonec ráda, že mě nevzali na konzervatoř, že mám nějakou odbornou školu. Ale od Pelíšků se živím herectvím. Dělala jsem spoustu divadelních projektů nebo celovečerních filmů. Ale holt nebyly tak vidět.
Baví vás víc divadlo?
Myslím, že ne. Nejsem prototyp divadelní herečky – už jenom tím, že jsem třeba nikde nebyla ve stálém angažmá, ani jsem netoužila být. Baví mě mix všeho. Nerada dělám rok jenom divadlo nebo nerada točím rok jenom seriál.
Není to o nervy, jestli dostanete roli?
Mívala jsem nervy, než jsem měla děti. Ty mě zklidnily, zjistila jsem, že jsou mnohem důležitější věci. Nadhled je i osvědčený recept na uvolněnější hraní, získáte lehkost, je vám to v uvozovkách trochu jedno. Taky nechodím na určitý typ večírků a neseznamuju se zištně s režiséry, jak to dělají některé dvacetileté herečky. Sedím doma a čekám, až mi někdo zavolá. Moje máma mi kolikrát říkala, že na tohle povolání nemám lokty. Ale já si pořád říkám, že se to dá zvládnout i bez takzvané průbojnosti.
Proč nemáte ráda bohémské večírky? Myslela jsem, že k herectví patří.
Pod pojmem bohémství si představuju něco jiného. Bohémové jsou vzdělaní a baví se jiným způsobem. Bohémská může být i výchova. Vlastně bych si přála, aby moje děti vyrůstaly bohémským životem, bez zajetí techniky, iPadů a iPhonů.
Bez televize a počítačů?
To ne, taky je doma máme. Ale jde o to, vnímat i jiné věci. Nechat děti trošku dýchat. Nelíbí se mi třeba, když mají sedmileté děti každý den kroužky. Nezbývá jim čas na obyčejné hraní, nemůžou si dělat, co ony samy chtějí, jít jen tak ven nebo se válet s knížkou. Přijde mi, že si někdy rodiče skrz děti vynahrazují, co sami nedokázali.
