Pronikla jste díky seriálu Ordinace v růžové zahradě do lékařské problematiky?
To by byla velká troufalost, kdybych něco takového tvrdila. Někteří lidé si se mnou povídají jako s lékařkou, ale mě to vždycky spíš pobaví. Co umím dokonale a za co mne můj lékařský dozor na place chválí, je nahlížení dřevěnou špachtlí do krku. Jde o to zapřít tu dřevěnou nepříjemnou věc hodně dozadu, hluboko, až ke kořenu jazyka a jazyk stlačit dolů. Nedivím se, že mým malým pacientům se to vůbec nelíbí. No a zduřelé uzliny už poznám bezpečně.
Co vás v tomto oboru zaujalo, překvapilo či zklamalo?
Vždycky jsem měla k lékařům úctu a dodnes mají můj obdiv. Ta zodpovědnost za lidské zdraví, potažmo životy, je obrovská. Zvlášť u dětského lékaře. Tohle si při natáčení hodně uvědomuji. Když točíme s miminkem, které pláče a vy nevíte proč, musí být ještě horší situace pro pediatra najít tu příčinu a nesplést se. Opravdu, klobouk dolů!
Lékařské prostředí vám není cizí ani z vaší herecké minulosti. V seriálu Nemocnice na kraji města jste hrála sestru na JIP. Co vás napadne při vzpomínce na toto natáčení?
Moje role v Nemocnici na kraji města byla zanedbatelná, přesto ve výsledku důležitá. Oznamovala totiž úmrtí jedné z nejoblíbenějších postav seriálu doktora Štrosmajera. Pan režisér Dudek si často bral na výpomoc pro menší role studenty hereckých škol. Pracovat pod ním byla tvrdá, ale skvělá škola. Tehdy mi bylo asi sedmnáct let a v seriálu jsem měla tři filmovací dny. Jelikož seriál v době natáčení ještě neběžel na obrazovkách, tak jsem vůbec netušila, kdo to je ten Štrosmajer. Vběhla jsem do místnosti, kde probíhala veselá zábava a zvolala jsem osudnou větu: “Holky, Štrosmajer umřel.“ Nastalo obrovské ticho a kamera postupně ukazovala, jak všechny zpráva zasáhla. Je to jedna z nejsilnějších a nejdojemnějších seriálových scén. Konkurovat jí může snad jen scéna ze Sanitky, kdy se divák loučil s doktorem Skalkou v podání Jiřího Bartošky. Tehdy jsem zdaleka netušila, že jednou budu s režisérem Dudkem pracovat ve Vinohradském divadle, kde jsem pak byla dvacet let v angažmá.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Zmínila jste Sanitku. Zahrála jste si v ní Elišku, partnerku doktora Vojtěcha Jandery. Byla to pro vás zlomová role?
Spíš byla hodně vidět. Účinkování v seriálu vás hodně zviditelní. Před tím jsem hrála ve spoustě filmů Mladý muž a bílá velryba, Lásky mezi kapkami deště, Causa králík, Něco je ve vzduchu, Princ a Večernice a podobně. Nicméně Elišku Janderovou jsem měla moc ráda. Byla taková křehká, submisivní, oddaná. To už se dneska nevidí. Ale s medicínou neměla nic společného, byla recepční v hotelu Esplanade.
Jak byste porovnala dnešní a tehdejší práci na seriálech?
Nejzásadnější rozdíl vidím v rychlosti natáčení a v času na přípravu. Tenkrát byly jiné podmínky. Seriály mívaly jedenáct, maximálně třináct dílů a natáčelo se téměř rok, takže bylo opravdu daleko víc času. Nyní se všechno zrychlilo. Většina seriálů se tehdy točila v televizních studiích stejně jako dnes. No a právě Sanitka se způsobem natáčení v té době vymykala. Scény se natáčely v reálných prostředích a exteriérech. V ateliérech nic. I tím byl určitě seriál pro diváky přitažlivý. Je to podívaná a filmařské zpracování je na velmi vysoké úrovni. Největší devizou byl ale určitě scenáristický přínos Jiřího Hubače. Napsal velmi věrohodné silné příběhy, zajímavé vztahové zápletky. V seriálu se kladl důraz na autenticitu, točilo se po záběrech, filmovým způsobem. To přispělo k tomu, že si ho diváci tak oblíbili, z čehož my, kteří jsme se na něm podíleli, měli pochopitelně velkou radost. Sanitka je prostě seriál, který voní opravdovostí.
Máte nějaký nezapomenutelný zážitek či vzpomínku z té doby?
Nejvíc mě zasáhlo natáčení posledního, jedenáctého dílu, který ukazoval obdivuhodnou práci záchranářů poté, kdy spadlo letadlo. Celou tu hrůzu, spoustu těch, kteří nepřežili, zraněných, sténajících lidí a kmitající lékaře, kteří se jim snažili ze všech sil pomoct. Přestože šlo jen o natáčení, prožívala jsem velké emoce a tam jsem si uvědomila, že záchranář je povolání, které má smysl.
Zlata Adamovská (2016)
Zlata Adamovská v seriálu Sanitka (1984)
Po třiceti letech jste si zahrála v pokračování seriálu Sanitka. Jaké to bylo? Co vás přesvědčilo nabídku přijmout?
Ačkoli se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, na nabídku jsem kývla s radostí a byla jsem zvědavá, kam se Eliška za těch třicet let posunula. Myslím ale, že nové postavy nepředčily ty staré, takže výsledek byl zajímavý hlavně skvělou kamerou Petra Hojdy, stejně jako byla před lety skvělá kamera Juraje Šajmoviče.
Jaké bylo po tolika letech setkání s vaší postavou a s kolegy?
Moji Elišku jsem zastihla jako rozvedenou ženu, která se stará o dospělého syna. Měla daleko do submisivní Elišky zamlada. I já jsem se během třiceti let určitě změnila. A bylo by přinejmenším divné, kdyby se s člověkem po různých životních eskapádách nic nepřihodilo. Člověk zmoudří, zklidní se, ale protože lidské vztahy jsou nevyzpytatelné, tak mé postavě scénář přisoudil návrat k exmanželovi, což si já v osobním životě neumím vůbec představit. Jinak setkání s Jaromírem Hanzlíkem, Svaťou Skopalem, Pavlem Zedníčkem bylo něco jako déjá vu.
S lékařským prostředím a přímo sanitkou souvisí i vaše spolupráce s charitou.
Nadační fond Kryštůfek byl založen jako pomoc pro děti, které jsou z jakéhokoli důvodu převáženy sanitkou do nemocnice. Dětská duše je hodně citlivá a zranitelná. No a aby se malým pacientům ulehčilo v jejich strádání, je s nimi na palubě sanitky malý Kryštůfek záchranář, takový plyšák, který jim pomůže, aby se tolik nebály a celou cestu je „ochraňuje“. Často je také pomocníkem v sanitce pro snazší komunikaci lékař - dítě. Celý pobyt v nemocnici je Kryštůfek u lůžka malého pacienta, a ten si ho pak si vezme jako hračku, kamaráda z nemocnice domů. Velmi se mi zalíbila myšlenka tohoto projektu a rozhodla jsem se ho tedy nejen mediálně podpořit.
Zlata Adamovská a Jana Štěpánková
Zahrála jste si někdy lékařku i v divadle? A v čem vás aktuálně můžeme vidět?
Lékařku jsem sice nehrála, ale mně by stačila i zdravotní sestra, třeba ve hře Přelet nad kukaččím hnízdem je sestra Ratchedová úžasná role. V reálu si momentálně užívám Lady Chevelyovou v Divadle na Vinohradech ve hře Ideální manžel. V Divadle Ungelt pak hraji v představení Vzpomínky zůstanou se svým manželem Petrem Štěpánkem. A s jeho sestrou a vlastně mojí švagrovou Janou Štěpánkovou pak účinkuji v představení Na útěku. Je to skvěle napsaná hra a divácké ohlasy z celé republiky jsou neskutečně krásné.
Slyšela jsem, že je představení Na útěku v příštím roce již vyprodané.
No vidíte, to víte víc než já. Ale myslím si, že když si vstupenky objednáte s předstihem, určitě uspějete. S Janou máme za sebou už hodně přes tři stovky repríz. A pořád jsme se neomrzely. Naopak, těšíme se na sebe a já jsem moc ráda, že mě tohle nejen pracovní přátelství potkalo.
4. listopadu 2016 |
