I vedle muže se dokážu cítit žensky, říká zpěvačka Aneta Langerová

Aneta Langerová slaví 30. narozeniny. Je to už 12 let, co vyhrála SuperStar a asi jako jediná z výherců se uplatnila v českém showbyznysu. Může za to její výjimečný hlas, ale i tvrdohlavost, s jakou odmítla stát se loutkou v rukou producentů a vsadila na autorskou tvorbu, byť skládat a psát se učila za pochodu.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Jak se učí dávat najevo emoce? A co jí poradila Marta Kubišová? Více se dočtete v týdeníku Téma.

Poslední cédéčko Na Radosti (2014) je podle mě vaše nejlepší. Je na něm písnička, která vás třeba někdy rozplakala?
Závěrečná píseň Na Radosti mě jednou dojala přímo na jevišti. Měli jsme za sebou dlouhé turné. Kapela si na posledním koncertě spontánně posedala kolem mě a poslouchala, jak hraju na piano a zpívám. V hledišti byli přátelé a rodina. Tak to na mě všechno nějak dolehlo (usmívá se).

Album začíná písní Dívka. Co vás napadne, když ji slyšíte?
Jinakost. Je o člověku, co úplně nezapadá do společnosti, nesplňuje její pravidla nebo požadavky.

Pociťovala jste sama, že společnost od vás očekávala něco jiného, než jste dělala či děláte?
Například po soutěži SuperStar. Tehdy nám různí lidé říkali, jak to máme dělat, abychom se stali součástí toho byznysu. Tam jsem cítila, že to chci jinak, že se nechci prezentovat jako nějaký produkt, protože to tehdy opravdu bylo takto nastavené, ale že chci zpívat písně, které si sama složím. A jimi budu dávat najevo nějaký názor a hudební vkus. Jsem ráda, že jsem z toho vyvázla ve zdraví. Jednak mi bylo teprve sedmnáct, jednak jsem introvert. Když se za tím obdobím soutěže ohlédnu, mám pocit, že to byl život někoho úplně jiného.

Myslel jsem spíš nějaký příklad z vašeho osobního života...
Ano, třeba to, že lidé řeší, kdy už budu mít rodinu. S tím se žena v naší společnosti potkává často, ať žije s mužem, nebo s ženou. Ty otázky jsem samozřejmě zaznamenala i v rodině, ale nepociťovala jsem to nijak ve zlém. Nikdy. Naopak myslím, že rodina je v tomto hodně tolerantní. Ve společnosti se řešila i má sexuální orientace, než jsem o ní v roce 2010 promluvila. A jsem ráda, protože od té doby mám v tomto ohledu klid.

Zaregistroval jsem titulek u nějakého vašeho rozhovoru: „Moje sexuální orientace není černobílá.“ Má to tedy nějaký vývoj?
Chtěla jsem tím říct, že každý člověk to má namíchané. Že to je buď víc tam, nebo víc na druhou stranu. Protože ostatně každý v sobě máme muže i ženu. A jen hledáme partnera, abychom byli kompatibilní. Ta nečernobílost spočívá v tom, že se dokážu vedle muže cítit žensky. Nestraním se mužů nebo tradiční rodiny.

28. června 2016