Jednou už se v soutěži styděl. „Bydlím na Žižkově. Téměř každý den vidím žižkovskou věž. Soutěžní otázka zněla: Kolik po ní leze miminek? Dal bych ruku do ohně za to, že sedm. Je jich tam deset. To mě zvlášť mrzelo,“ říká.
Když někdo ze soutěžících zariskuje a vypadne, je mu ho líto. „Nemám z toho radost, přeju jim tu výhru,“ tvrdí a sám sebe označuje jako hráče, jehož sklony k riskování jsou však menší, než bývaly.
Roli moderátora televizní soutěže dostal po castingu. Zatímco někteří umělci berou konkurzy jako ponižující, on ne. Zvykl si, protože jich řadu dělal kvůli rolím v zahraničních filmech.
„V čekárně to vypadá jako u zubaře. Děláme si ze sebe vzájemně legraci: No jo, když jsi tady ty, tak to nedostanu... Pak jdete za dveře, před sebou si držíte kartičku se jménem nebo dokonce jen s číslem. A tak tam stojíte třeba s číslem padesát osm. Ptají se vás tam, jak se jmenujete, kolik je vám let. Nezajímá je, co máte za sebou. To někdo nese těžce.“
Sám má k herectví značně pragmatický přístup. „Herectví nebyla moje volba srdce. Chtěl jsem dělat filozofii, filologii, dokonce jsem uvažoval o malířství. Jen se mi nechtělo studovat marxismus - leninismus,“ říká.
„Tak jsem hlavou zvolil herectví, protože jsem tam mohl zúročit, co jsem měl rád: literaturu, divadlo, jazyky. A taky jsem si programově říkal, že řadový herec nemusel vstupovat do strany. Nebyl nomenklaturní kádr a to pro mě tehdy bylo důležité,“ vysvětluje.
