RECENZE: David Bowie potvrdil svoji genialitu. I svoje šílenství

Ještě nedávno býval leden v hudbě "okurkovou sezonou". Letos tato jistota padá. V pátek vyšlo jedno z nejočekávanějších alb roku 2016.

David Bowie ve videoklipu Blackstar | foto: Columbia

David Bowie: Blackstar

Očekávání přitom nebylo tak dlouhé. David Bowie ohlásil vydání nového alba Blackstar 20. listopadu loňského roku uveřejněním desetiminutové titulní skladby a uvedením neskutečně „ujetého“ videoklipu k ní. Bylo řečeno, že pětadvacáté řadové studiové album britského génia vyjde v den jeho 69. narozenin, 8. ledna. A jak Bowie slíbil, tak se také stalo.

Nejlepší je nejdelší

Možná za to může fakt, že se skladba Blackstar, kterou album začíná, stala v alternativních kruzích, jistě i díky zmíněnému klipu, v posledních dvou měsících doslova kultem a posluchač ji má ze všech sedmi skladeb asi nejvíce pod kůží. Ale přes svoji nekřesťanskou délku je skutečně vůdčí položkou celé desky. Její poslech je pořád dobrodružstvím, třeba i podesáté.

Blackstar

90 %

David Bowie

ISO 2016

Ve skladbě Blackstar, která se skládá z několika částí, se totiž mixuje několik naprosto rozdílných prvků. Melodie jakoby inspirovaná středověkými kancionály se nese nad ambientními elektronickými plochami a velmi zaumným rytmickým vzorcem bicích Marka Guiliany, jazzmana, kterého známe i z našich klubů.

Instrumentální hvězdou skladby, a jak se ukáže dále, vlastně celého alba, je však Donny McCaslin, saxofonista z prostředí newyorského „downtownu“, tedy specifické hudební scény, která se vyznačuje právě mixováním všeho možného, ryzí improvizace, jazzu, soudobé klasiky až třeba po hardcore.

Skladba ovšem má i svoji střední část, ve které David Bowie v osvědčené, ale laděním alba vlastně přece jen překvapivé produkci dlouholetého parťáka Tonyho Viscontiho ukazuje, že jedna z jeho mnoha tváří je i melodicky popová.

Více verzí

Písní z alba Blackstar fanoušci dopředu znali víc. 17. prosince jako další singl vyšel Lazarus. Typičtěji „bowieovská“ písnička, s úžasným táhlým riffem dechů a zkreslené kytary a vypjatě vystavěnou melodií.

Ještě dřív, už 17. listopadu 2014, byl ovšem vydán singl, který mohl napovědět leccos, co se na albu Blackstar bude dít. Píseň Sue (Or in a Season of Crime) je na něm ve verzi, v níž Bowieho zpěv doprovází Maria Schneider Orchestra, asi nejmodernější jazzový big band současnosti.

V albové verzi se pak píseň trošku blíží přístupu, jaký měl Bowie na albu Earthling (1997). A na béčku téhož singlu vyšla tehdy ’Tis a Pity She Was a Whore. Ta naopak v surové až industriální verzi, zatímco na albu jede v rytmu potrhlého art-funk-jazz-rocku, v němž oproti singlu mnohem více vysvítá Bowieho zpěv, který posouvá vrstveným napětím exaltovaný saxofon.

To jsou paradoxy...

Paradoxů má toto album mnoho. Třeba to, že ačkoli někteří uspěchaní recenzenti mylně hovoří o „zběhnutí Davida Bowieho k jazzu“, nic takového se tu neděje. Sice zde účinkují hudebníci z jazzové scény, ale v žádném případě nehrají jazz. Bowie si je evidentně vybral prostě proto, že k realizaci svých vizí potřeboval dobré hudebníky. Party zmíněných Marka Guiliany a Donnyho McCaslina by žádní hejhulové z ulice nazahráli.

A paradoxní non plus ultra je také fakt, že poslední tři skladby alba Girl Loves Me, Dollar Days a I Can’t Give Everything Away, tedy ta podpoloviční menšina, která byla až do pátku zcela utajena, v kontextu alba vlastně působí k „řadovému“ posluchači nejvstřícněji a pro svého původce vlastně nejtypičtěji. Což samozřejmě neznamená, že je někdy zaslechnete v (českém) rádiu.

Ano, ta deska je vlastně úplně šílená. A totálně antikomerční. I bizarními okolnostmi vzniku. Což je u génia vítáno. Konec konců, je to přece „muž, který spadl na Zemi“...