Až letos přišel zlom. Na festivalu v Karlových Varech ji ocenili jako nejlepší herečku za roli ve filmu Domácí péče.
Kdyby před deseti lety někdo řekl, že vám v létě 2015 bude v Karlových Varech vstoje tleskat celý sál...
Asi bych mu nevěřila.
V pěti číslech
|
Velké překvapení?
Když lidi ve Varech po premiéře Domácí péče stáli a tleskali, seděla jsem a nechápala, co se děje. Táňa Vilhelmová, která je profesionálka a navíc opravdová kamarádka, protože to každá kolegyně neudělá, mě chytla a vystrčila před diváky. Takže pak se i ve mně probudil takový ten profesionální zvyk, začala jsem se usmívat a uklánět. Byla jsem šťastná.
Vlasta, hlavní postava toho filmu, je typ ženy, která se stará o každého, jenom ne o sebe. Myslíte, že s ní máte něco společného?
Před osmi, deseti lety jsem s ní měla společného hodně. Teď už míň. Jsem povahou pečovatelka, samaritánka, jsem jako zvířátko, které instinktivně vycítí, když má někdo trápení, a běda, když je to někdo blízký. Ale naučila jsem se, že je lepší se zeptat, jak můžu pomoct, než dvě hodiny přemýšlet, co cítí někdo druhý. Já byla schopná několik dnů zkoumat, co trápí dceru. Pak jsem si uvědomila, že takhle nepomáhám ani jí, ani sobě. Tak jsem přišla domů: Karolko, co můžu udělat, aby ti bylo líp? A ona odpověděla: Mami, prosím, uvařila bys... Už nevím, co to bylo. Ale bylo to. Já měla akci, úkol a nebyl čas na přemýšlení.
Souvisí to s tím, že jste pečovala o muže, který byl o čtyřicet jedna let starší a do kterého jste se zamilovala?
V podstatě ano. Jak se říká na Moravě, já ho šanovala.
Přeložíme to jako opečovávala?
Ano. Ale dělala jsem to ráda. Byla jsem mladá, měla jsem spoustu energie. Občas jsem si sama pro sebe říkala, že je to zvláštní, jak jsem šťastná v roli matky a manželky, někdy skoro až v roli domácí puťky. Ta první léta, kdy naše holčička byla malá a potřebovala mít mámu blízko, byla krásná.
Neříkáte si s odstupem času, že jste někdy pečovala až moc?
Nastaly momenty, kdy byl Karel velmi udivený, když mu někdo po jídle neodnesl talíř a příbor do dřezu. Na druhé straně mě do ničeho takového netlačil, nevyžadoval to. Oba jsem pocházeli z Moravy, z prostředí, kde žena měla takovou roli. Považovali jsme to za přirozený způsob života.
Vaše maminka byla taky taková?
Byla, dokud jí to zdraví dovolovalo. Pečovatelka, která víc myslí na druhé než na sebe, všechno udělá sama a po nikom nic nechce, protože to udělá nejlíp. Některé věci jsem si uvědomila až zpětně. A je fakt, že dneska už bych žádnému jinému chlapovi takový servis nedělala. Naopak si ho ráda nechám udělat. Když je dcera vzhůru dřív než já a jemně mě budí s tím, že mám na stole palačinky a kafíčko, vychutnám si to.
Jen jestli se v ní už taky neprojevují zděděné sklony k samaritánství...
To jsem se tedy dost snažila, aby nic takového neměla. Je jiná, než jsem bývala já. Nechávali jsme jí poměrně velkou svobodu v rozhodování. Už v deseti věděla, že je to ona, kdo nese odpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj život. To já jsem se to naučila až ve čtyřiceti.
Ta role musí být moje
Neříkala jste si někdy, že kvůli vztahu s Karlem Kachyňou jste se připravila o kariéru, která byla skvěle nastartovaná? Všechny filmy, v nichž jste hrála, byly oceňovány, a pak léta nic...
Brala jsem to tak, že mě dcera potřebuje. Pak mě začal potřebovat Karel, když onemocněl. Takže jsem vlastně ani neměla moc času na přemýšlení, zda mi něco neutíká.
A později?
Ale ano, občas jsem si říkala: To už opravdu nikdo neví, že existuju? Všichni zapomněli, že snad i něco umím? Ale začala jsem hrát už dřív, jen jsem netočila žádný film, takže se o tom tak nevědělo. Viktor Polesný mi dal v divadle nádhernou roli Meg ve hře Narozeniny, obsadil mě i do menší role v pokračování Nemocnice na kraji města. Dělala jsem Okresní přebor i Nevinnost s Honzou Hřebejkem. Ale na nic nebylo tak vidět jako teď. Už když jsem si přečetla scénář, bylo mi jasné, že tahle Vlastička musí být moje.
Myslíte, že jste ji dostala proto, že jste jí bývala podobná?
Mluvili jsme s režisérem Slávkem Horákem o té postavě asi rok.
Tak dlouho?
Už to vypadalo, že mi ji dá, ale pak vždycky řekl: No jo, jsi to ty, je to role pro tebe, jenže jsi na ni moc mladá. A šel. Ona je ta role původně psaná pro šedesátiletou paní a jemu vadilo, že prý nevypadám ani na svých padesát. Což je na jednu stranu lichotivé, ale tady to bylo na škodu.
Čtěte v magazínu
V aktuálním vydání čtěte rozhovor s vlogerkou Teri Blitzen a také s hercem Karlem Fialou čtěte ve čtvrteční příloze MF DNES. Rozhovor s Alenou Mihulovou vyšel 23.7. 2015.
Co ho přesvědčilo?
Přivedl si na zkoušku maskérku, přinesl halenku své maminky, ve které chodila do práce jako sestra pro domácí péči. Maskérka mi udělala šediny, drdůlek, kruhy pod očima. Pak jsme si s Bolkem řekli kus dialogu, zazpívali Ej, od Buchlova větr věje... A věděli jsme, že jsme pro sebe ti praví. Myslím, že to najednou viděli i lidi za kamerou, kteří rozhodovali.
Nehraje Bolek Polívka taky tak trochu sám sebe, chlapíka, o kterého se žena stará?
To přece není otázka na mě, ale na jeho ženu. On je v té roli prostě Laďa, Moravák, manžel, který některé věci nevnímá a netuší, co jeho žena prožívá. Neumí vyjádřit, co cítí, nebo se ostýchá. V tom je, myslím, něco z Bolka, ale zároveň je v tom jeho krásná duše, otevřenost, upřímnost. On je takový, že stačí, aby ráno vešel do maskérny, a mně je hned líp. Stačí vedle něj sedět.
Říkáte si, tak fajn, úspěch, teď přijdou další nabídky?
Ze všech stran slyším, počkej, teď se nabídky pohrnou. No, jsem opatrná. Uvidíme. I když teď mám natáčet film v britsko-české koprodukci. A hrát v angličtině. Což je s mou úrovní angličtiny od režiséra dost odvážná představa. I v tom je ale vidět rozdíl mezi tím, jaká jsem bývala a jaká jsem teď. Dřív bych na takovou nabídku řekla: Jé, to nemůžu, protože neumím dobře anglicky. Dnes říkám: Neumím dobře anglicky, ale když mi věříte, zkusím to. Dokonce mi posílají koučku Američanku, která se mnou bude trénovat.
Konečně za jedna
Když už byl Karel Kachyňa nemocný, mluvili jste spolu o tom, co bude, až on nebude? Jak budete žít?
V tomhle byl takový Laďa z Domácí péče. Nemluvil tolik. Když, tak řešil praktické věci. Abychom s dcerou byly zajištěné. Za což jsem samozřejmě později byla vděčná, protože jsem neměla tolik práce, abych se byla schopna finančně postarat o nás dvě, o dům, o zahradu, o Karolčino školné. Ale o některých věcech jsme opravdu mluvili málo. Zpětně si říkám, že to byla moje chyba. Měla jsem se víc ptát.
Na co byste se ho teď zeptala?
Tak co tomu říkáš? Líbí se ti to? Je to za jedna, ten úspěch ve Varech? Je to konečně za jedna? Protože pro mě ano.
Počkejte, on vás takhle známkoval?
Známkoval každého ve svém okolí, každodenní život. Byl přísný. Jako učitele ve škole bych ho mít nechtěla.
A teď vám to chybí, ne?
Dcera studuje režii na filmové škole v Písku. Někdy se mě na něco ptá a já si uvědomuju, že nevím, co odpovědět. Kdybys tady byl, říkám si v duchu, mohl bys tomu děcku poradit. Oni jsou si strašlivě podobní nejen fyzicky, ale i uvnitř. Představuju si, jak by tady ti dva zabejčenci naproti sobě seděli, jak by se hádali.
Jste ráda, že dcera chce být režisérkou, nebo jste jí to spíš rozmlouvala?
Je to její život, její rozhodnutí. Zpočátku měla problém se jménem, s tím, že ji lidé budou srovnávat s tátou. Kvůli tomu dokonce na školu nechtěla. To už překonala. Teď, když se jí něco povede nebo když se na ni jen tak dívám, říkám si: Jak bys byl pyšný, kdybys viděl, jak je krásná a šikovná.
Když se narodila, bylo mu sedmdesát, jaký vlastně byl táta?
Až zpětně jsem se dozvídala od Jiřiny Jiráskové a Ireny Vachatové, jeho dlouholeté skriptky, jak byl pyšný. Vyprávěl jim, jak má Karolka velké oči nebo třeba vyklenutou lebku, což vysvětloval jako znak inteligence. Upozorňoval je na každý detail, všechno mu připadalo perfektní a vždy to prý zakončil slovy: No, ona je mi strašně moc podobná.
Máte strach ze stárnutí po tom, co jste prožila? Jaké to je, když člověk onemocní a je odkázán na druhého?
Asi je přirozené, že mě tyhle myšlenky napadají, když jsem pečovala o svého muže a následně i o maminku, která je dlouhodobě vážně nemocná. Ale neděsí mě to.
Opravdu ne?
Vím, že můžou nastat velmi těžké chvíle, ale nemohla bych žít tak hezky, jak žiju, kdybych na to myslela. Stejně tak ke stáří vůbec nemusí dojít, tak proč se něčím trápit dopředu? To je další věc, kterou jsem se naučila. Nedívám se zpátky, ale ani nenahlížím do budoucna. Ve dvaceti jsem byla schopná na dovolené u moře přemýšlet o smrti. Opravdu. Teď je mi padesát a nedělám to. Víte, když jsem hrála tu mou Vlastičku, v některých momentech jsem se na ni až zlobila. Tam, kde mi připomínala, jaká jsem kdysi bývala. Pak jsem si uvědomila, že na rozdíl od ní jsem dokázala dát sama sebe do pořádku. Že jsem se naučila žít líp. Za to jsem ráda.
13. dubna 2015 |
