RECENZE: Jen tak se bavit se Smolíkovými v nafukovací raketě

Divadelní představení na motivy populárního maďarského animovaného seriálu budilo zájem už před premiérou. Jednak pro originální myšlenku – nikdo se dosud o Smolíkovy na jevišti nepokusil, jednak pro vydařenou podobu herců a kreslených hrdinů.

Stylizované obličeje z tramvajových polepek si navíc nezadají se skutečným líčením herců. Kostýmy v podobných hrách bývají často největším problémem, schopným jakoukoli míru uvěřitelnosti spolehlivě potopit. V pražském divadle Studio DVA však práce kostýmní výtvarnice Samily Maleh dělá doslova půl představení.

Pro potřeby scény dostaly postavy rodičů komičtější ráz, Pepa Smolík v podání Boba Klepla a Eva Holubová coby Gábi Smolíková mnohem více než v seriálu akcentují typický charakter „táty s mámou“. Jejich spory a hlášky tvoří středobod hry.

Režisér a autor scénáře Miroslav Hanuš děj tematicky napojil na sérii Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka, příběhy, kde syn se psem Zorrem cestují po roztodivných planetách.

Hanuš se snaží navázat na fantazii maďarských tvůrců a podobně jako oni v seriálu vytvořili planetu zrychlenou či na hlavu postavenou, zve na planetu nafukovacích dvojníků. Bizarní nápady, jež vedle kostýmů podtrhují i rekvizity a doplňkové projekce na oponu, podává hravě.

Inscenace cílí na mladší generaci víc než seriál, herci vtipně přehrávají, děti se úměrně baví. Při průletu kosmem se vhodí mezi diváky obří nafukovací míče symbolizující vesmírná tělesa. Košilaté vtípky určené pro dospělé jsou v rodinném představení jaksi navíc, naopak zaujmou písně, kde herci zkusí step, blues i twist. Je vidět, že je představení hodně baví a dávají do něj vše.

Smolíkovi a jejich podivuhodné dobrodružství

65 %

Studio DVA

premiéra 28. května 2015

režie: Miroslav Hanuš

hrají: Eva Holubová, Bohumil Klepl, Jana Stryková, Václav Jílek / Jan Meduna, Jiří Ployhar, Michaela Váňová, Radim Madeja, Eliška Hanušová

Potíž tkví v délce, bez přestávky by působivá a nápady sršící hříčka vyzněla lépe. Jen výtvarná kreativita a hravost dvě hodiny neutáhne, Smolíkovi místy ztrácejí švih a trochu se opakují.

Očekávaným vrcholem ale samozřejmě zůstává původní znělka. Herci ji publiku zazpívají dokonce dvojjazyčně. A stejně jako se nedoporučuje příliš přemýšlet na jejím kostrbatým textem, není asi dobré mít příliš kritická měřítka na hru samotnou, divák prostě musí nasednout do Ládínkovy nafukovací rakety, chvíli nic neřešit a jen tak se bavit.