"My jsme takoví filmoví žrouti, máme kino rádi, takže se ve Varech vždycky snažím vidět nějaký zajímavý film, který mi třeba unikl v Praze. Filmy se bohužel promítají velmi krátkou dobu, někdy se na ně člověk nedostane, takže jsem ráda, když je stihnu tady," vysvětluje Eliška Balzerová poté, co zhlédla dokument zachycující drsné pozadí předváděcích akcí pro seniory.
Jak vás zaujali Šmejdi?
Hodně! Myslím si, že je to film, který bylo potřeba udělat, už kvůli změnám zákonů, o kterých tam právníci mluví. Jednak jsem už ve věku, kdy by mě stejná věc mohla potkat, jednak je smutné vidět, jak snadnou obětí osamělí senioři jsou. Společnost se pozná podle toho, jak se stará o děti a staré lidi, a tohle u nás moc nefunguje. Děti jsou v ústavech a staří jsou hrozně zranitelní.
Eliška Balzerová s manželem Janem Balzerem, s nímž má dvě děti - dceru Adélu a syna Jana.
Co cítíte, když se v souvislosti s vaší osobou použije slovo "důchodce"?
Víte, to je jednoduché. Dosáhnete určitého věku a pobíráte absolutně nulový důchod, na který jste si takzvaně šetřil. Tudíž stejně musíte pracovat jako blázen, abyste přežil. Označení "důchodce" je navíc trochu zavádějící. Jeden můj kamarád říká: "Já bych byl radši, kdybych mohl říct, že jsem rentiér, který pobírá rentu." Ale to říct nemůže, protože to, co pobírá, renta není. Ti lidi, co nabudou důchodového věku, jsou hodně osamělí. Odejde jim partner, tudíž se potřebují zabavit. A když si tohle uvědomím, tak jsem moc ráda, že mám stále svého muže, se kterým můžu jet třeba na ten festival. Že si můžeme o těch věcech povídat. Jim prostě chybí někdo, s kým by si mohli vyprávět. To nás starší lidi zavádí do strašné samoty.
Pociťujete ji někdy?
Zatím ne. Měla jsem to štěstí, že jsem měla dvě děti, které mají vlastní potomky, kteří vás pořád provokují k nějaké činnosti. A když jste mezi mladými lidmi, a je to tak i v divadle, tak ti vás pořád posunují dál. Tudíž se mě samota netýká, ale vidím ji kolem sebe. Měli jsme třeba setkání se spolužáky z konzervatoře po třiceti letech a najednou jsem zjistila, že aktivně tu profesi dělám jenom já. Zvláštní postřeh.
Eliška Balzerová a redaktor Revue iDNES.cz Vedran Kovačevič
Generační rozdíly jsou hodně vidět u výchovy dnešních dětí. Dochází v tomhle směru k nějakých rozkolům mezi vámi a vašimi dětmi?
Já se snažím, aby k rozkolu nedošlo, ale samozřejmě to vidím. Myslím si, že teď jsou děti vychovávány doslova asepticky. Že všechno mají bio, nesmí se támhleto, musí se všechno umývat. My jsme jako děti byly trochu, jak ráda říkám, očkovaní satanem. Říkám: "Pusť ho, když na to jednou sáhne, podruhé to neudělá." Oni mu teď ale jdou koupit přilbu na hlavu, aby se nezranil. Já jsem říkala, že když jednou z toho kola sletí, tak dá sakramentsky pozor, aby z něj nesletěl znovu. Kdybych vyprávěla, s čím vším jsem byla s maminkou na pohotovosti, asi byste tomu nevěřil. Ale svým dětem nic neříkám. S manželem děláme takový odboj, neboť si to všechno říkáme mezi sebou. Ono je to možná také tím, že jsou dnešní matky starší. Nejdřív mají kariéru a až pak děti.
Vy jste někdy stála před rozhodnutím, jestli upřednostnit kariéru před rodinou?
Ne, já jsem děti hrozně chtěla a jsem šťastná, že je mám. Jsem typický mateřský, až takový ten kvočnovský typ, který se o ně pořád stará, dodnes. Ale jsem ráda, že mě to jejich mládí provokuje k tomu, abych dělala moderní věci, abych uměla s počítačem, abych si poradila s tím, když mi vymění mobil za ten chytrý… Je to hrozně fajn. Kdysi babičky dávaly rady starším ženám, dnes babičku učí děti.
Máte třeba Facebook?
Ano. Mám ho v divadle. Komunikujeme s diváky, kteří reflektují naši práci. A baví mě to.
