Anna Linhartová
|
Jak vás napadlo pořídit si prasátko?
Přiznám se, že nejsem moc na psy, ovšem prasátko jsem chtěla už dlouho. Nemám ale jenom Julii, ale taky kočku! Obě jsou své, mají svou hlavu a jsou zkrátka osobnosti. Prasátko Julie je fakt inteligentní - ihned třeba pochopila, kde má záchod, a to předtím byla ve chlívku.
Dobře, i prasátko svým způsobem zapadá do mé teorie, že nejste zrovna konvenční typ. Působíte jako rebelka, ale z rozhovorů jsem pochopila, že třeba kantorů na konzervatoři si vážíte. Ctíte tedy autority?
Myslím, že mám dáno výchovou, že se sluší chovat úctu ke každému, kdo je starší. To ovšem neznamená, že si zákonitě musíte takového člověka vážit. Na konzervatoři jsem měla štěstí, že jsem mohla mít k profesorům úctu a zároveň si jich vážit. Bohužel teď je na naší škole situace jiná. Svůj názor jsem už ale vyjádřila v časopise Kraus - a kázeňský postih mě neminul. Vracet se k tomu asi nemá smysl.
Kromě herectví také ráda kreslíte a píšete. Nechtěla byste po konzervatoři spojit všechny tyhle obory nějakým způsobem dohromady?
Přemýšlela jsem nad tím, ale zjistila jsem, že sice mám nápady, které by se mohly i líbit, ale já absolutně nemám schopnost je dokonale interpretovat, natož je někomu jinému pořádně vysvětlit. Tím pádem můžu rovnou zavrhnout režii, protože pro tu zřejmě nemám dostatečnou empatii a schopnost srozumitelně něco vysvětlovat. Takže bych eventuálně nejspíš psala scénáře.
Jakou literaturu ráda čtete?
Dalo by se říci, že v podstatě cokoliv, co mi připadne dobré nebo mě nějak zajímá. Ale víte, že mezi oblíbenými autory vlastně nemám oblíbenou knihu? Hodně mě zaujalo Kdo chytá v žitě od Salingera, ale žádná jiná kniha od něj už se mi vlastně nelíbila. Mám ráda jednoduché novely, ve kterých je nějaký hlubší význam. Hodně čtu poezii a obecně mám nejraději Shakespeara… protože je to prostě Shakespeare.
DotazníčekOblíbený strom: Bříza, borovice |
Jaký žánr nejraději píšete vy sama?
Nejvíc básně. Mám problém s délkou textů. Nemám ráda, když se něco omílá pořád dokola, mlží a uměle nastavuje. Pokud máme ve škole psát práci na šest stran, tak já po druhé straně nevím, co dál, protože ač je téma zajímavé, tak mám pocit, že už jsem všechno řekla a rozebrala. Navíc si uvědomuji, že sama bych něco tak rozsáhlého o ničem nechtěla číst.
Ovšem nejen uměním živ je člověk. Vím o vás, že také ráda vaříte. Kterou kuchyni máte nejraději?
Moje vaření asi není zařaditelné, ale kdybyste chtěla definici, tak by to asi byla francouzská kuchyně, protože ta je taková nejpestřejší. Nejraději ale vařím to, co mně zrovna napadne, to mě baví. Naopak moc nepeču, protože u pečení nemůžu zapojovat fantazii, takže moje jediné umění v této oblasti jsou marihuanové koláčky, ale ty jsou zase výborné. Jinak moc ráda připravuji třeba kuře nebo ryby. Doma mám vždycky bylinky, s těmi se dá uvařit cokoliv. Nechápu, jak může někdo vařit bez bylinek!
Vegetariánka tedy asi nejste?
Vegetariánství nemám ráda, protože člověk je prostě všežravec. Nicméně si myslím, že když člověk jí maso, tak by měl být schopen zvíře i zabít. Nepřistupovat k masu jako k prefabrikátu, který si kupuje, ale jako ke zvířeti, které vás v danou chvíli nasytí, protože na tom principu příroda funguje. Mám zvířata moc ráda a chovám k nim úctu, ale zároveň jsem srovnaná s tím, že je i jím. Jsem hrdá na to, že jsem byla schopna zabít a oškubat slepici. Rozhodně to nebylo jednoduché a hezký zážitek to samozřejmě nebyl. Přijde mi ale rovnější a férovější, že pro mě maso není hotový výrobek, ale stále zvíře, které se stalo mou potravou.
6. ledna 2012 |
Mluví se o vás jako o nejobsazovanější mladé filmové herečce. Na mě to ale působí tak, že by vás sice režiséři do filmu chtěli, ale vy si vybíráte. Dbáte na to, komu a na co kývnete?
Docela si na tom zakládám. Ještě než jsem točila Nevinnost, měla jsem několik nabídek, ale opravdu jsem si vybírala, protože jsem si říkala, že hodně důležitý je první dojem. Tedy ve kterém filmu se ukážu poprvé. Navíc nemám ráda konkurzy, přijdou mi takové neosobní a v podstatě potupné.
A jak to bylo s vaším nejnovějším filmem Cesta do lesa?
Na obsazení filmu byl obrovský konkurz, na který jsem samozřejmě nešla. Ale pak mi zavolali, jestli bych nepřišla, tak jsem vyrazila. Ovšem nejdřív jsem si přečetla scénář. Přišel mi opravdu dobrý, takže bylo rozhodnuto a jsem moc ráda, že to takhle vyšlo.
Ve filmu hrajete potrhlou ekoložku. Jak jste na tom s přístupem k ekologii vy osobně?
Vzhledem k tomu, že nemám ráda jakýkoliv fanatismus, jsem i v tomto směru spíše umírněná. Myslím, že fanatismem si hodně ubližujeme, a to platí i pro hysterii, která se teď rozpoutala kolem ekologie. Vždy se jen vracíme k tomu, co by pro nás mělo být přirozené a jak jsme po generace žili. Ale samozřejmě souhlasím s tím, že bychom neměli kácet tolik stromů, měli bychom recyklovat a mít úctu k přírodě.
Máte ráda divadlo. Jaká by byla vaše představa ideálního divadla, které byste chtěla dělat?
Určitě bych nechtěla dělat jen jeden druh divadla. Mám ráda alternativní divadlo, ale zdůrazňuji dobré alternativní divadlo, kterého je u nás opravdu málo. Také mám ráda novodobé autory, které uvádějí třeba v Činoherním klubu. Takže možná, že tam by se mi jednou líbilo.
Moc hezky mluvíte o vašem vztahu s maminkou. Co považujete za nejdůležitější z toho, co vám do života dala?
Moc si neuvědomuji, co mě máma naučila, ale rozhodně vím, že mi vždycky dobře poradí. Když nevím, jdu za ní a zeptám se jí. Opravdu si rozumíme. Ale pozor, my jsme každá úplně jiná! Nemáme spolu vlastně absolutně nic společného, máme jiné názory, jiné zájmy, ale přesto si rozumíme. Rozumíme si lidsky, a to je nejdůležitější. Nemám moc ráda, když lidi mají pocit, že si můžou rozumět jen v případě, že jsou stejní. To je přece nesmysl. S přítelem jsme také naprosto odlišní, a přesto si rozumíme.
Když jste zmínila svého přítele - nejste spolu ani rok a v jednom rozhovoru jste řekla, že byste si ho klidně vzala. Už takhle mladičká?
Určitě! To, co se stalo, bylo neuvěřitelně výjimečné. Když se bavím s lidmi o lásce, tak ji definují jako pocit mít rád nebo jako ještě silnější emoci - mám tě tak moc rád, až tě miluju. S tímhle člověkem jsem ale zjistila, že ta emoce je úplně jiná. Nedefinovatelná. I mě překvapuje, že vůbec nepochybuji, že si neříkám - co když. Pro mě je to zkrátka člověk na celý život. Lidi by se měli brát proto, že chtějí, a ne proto, že by se to mělo nebo že tím potřebují někam posunout svůj vztah. Lidi mají obecně potřebu moc analyzovat vztahy s kýmkoliv. Nechtějí vzít jako fakt, že někoho milují jen tak, bezpodmínečně. Nemá smysl řešit, co bude když…, jestli na něco není moc brzy nebo na něco moc pozdě. Prostě si to pojďme užívat. A už vůbec nemějme potřebu obhajovat svá rozhodnutí a pocity před ostatními.
Rozhovor vznikl pro časopis Zdraví.
