Rozhovor: Villon, to je vzdor i podivný vnitřní neklid, říká Písařík

V Divadle Na Jezerce vdechl Martin Písařík život prvnímu prokletému básníkovi. "Francois Villon je bezesporu mým největším a nejtěžším úkolem," říká o roli, v níž na jevišti pražského divadla zpívá i tančí.

Já, Martin Písařík

• Herec, který ztělesňuje titulní roli v historicky prvním muzikálu Divadla Na Jezerce Já, Francois Villon, se narodil 1. července 1979 v Praze.
• Jako dítě účinkoval v televizním filmu Karla Kachyni „Městem chodí Mikuláš“.
• Poté nastoupil do amatérského divadla Radar. Dodnes zde vystupuje v inscenacích pro děti, se kterými jezdí po dětských domovech či školách.
• Na státní konzervatoři absolvoval obor hudebně dramatický a vzdělání si rozšířil na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde studoval obor muzikál.
• V současné době je v angažmá v Městských divadlech pražských.
• Mimo jiné si také zahrál ve známých filmech Snowborďáci nebo Ro(c)k podvraťáků. 

Jak se vám postava Francoise Villona hrála? Bylo to náročné?
Villon je pro mne velmi osobní záležitost, takže do toho musím jít naplno a sám za sebe a tak je to vyčerpávající, ani na chvíli neodpočinout a strhnout svou energií diváky. Ale celé obsazení muzikálu je velmi kolektivní a tak na to nejsem sám. Už samotná příprava muzikálu v Divadle Na Jezerce probíhala v plném nasazení všech a ve vzájemné souhře. Za to všem velký dík.

Jak postavu prvního prokletého básníka vnímáte? Je vám blízká?
Každý kdo kdy psal poezii, nemohl Villona přehlédnout, a tak i já jsem četl jeho verše. Je mi blízký jeho vzdor, jeho svoboda i podivný vnitřní neklid a spěch a během zkoušení bylo příjemné půjčit si pro sebe trochu jeho výjimečnosti a jeho génia

Byla to vaše první role, v níž spojujete tanec se zpěvem?
Mám za sebou už pár muzikálů, například Šakalí léta, Rebelové, Touha, ale Francois Villon je bezesporu mým největším a nejtěžším úkolem. Přestože mám taneční i pěvecké zkušenosti, stále na sobě musím pracovat. Mám na sebe i na kvalitu českých muzikálů větší nároky a stále se učím. Doufám, že naše inscenace přinese něco nového na českou scénu. Komplexnost účinkujících a hereckou i pěveckou přesvědčivost.

Jak se vám hrálo s hereckou kolegyní a divadelní partnerkou Petrou Vraspírovou?
Bylo to krásné sbližování a hledání. Byla a je mou inspirací a radostí na jevišti. Je to talentovaná a pokorná krásná mladá herečka. Navíc velmi profesionální. 

Hrajete aktuálně v několika divadlech, které divadlo a kterou inscenaci máte nejraději?
To se nedá říct. Každá inscenace má svoje, každé divadlo má svoji atmosféru a mě baví ta různorodost. Jsem rád, že můžu stát jeden večer na jevišti divadla ABC a druhý večer třeba na Jezerce nebo v divadle Palace. Namátkou zmíním třeba v Rokoku Důkaz, v divadle Palace Smrtelnou vraždu nebo v Příbramském divadle Saturnina.

Ze hry Já, Francois Villon

Hrajete v kapele Akustik, na jakou hudbu se zaměřujete?
S kapelou Akustik hrajeme vlastní repertoár. Text i muziku píšu já společně s Omarem, Camilem a Zuzkou, což jsou všechno výteční muzikanti. Žánrově je to těžké definovat. Jsme komorní sestava, máme jak pomalé romantické písně, tak bluesové prvky, uslyšíte závan latiny, jazzu i folkové postupy. Pro posluchače je to, myslím, svěží a přitom odpočinkový poslech.

Do jakého divadla sám zajdete nejraději? Na čem jste byl naposledy?
Mám velmi málo času, takže když mám nějaký volný večer, do divadla se nehrnu. Ale když už někdy zajdu, chci se bavit a užít si večer jako divák. Což se někdy povede a někdy bohužel, ne. Rád bych ještě našel čas na má domovská divadla ABC a Rokoko, měl bych vědět, jaká představení se tam hrají.

Co plánujete divadelně do budoucnosti?
Zatím si od každodenního zkoušení v divadle trochu odpočinu, začínám pro Českou televizi natáčet seriál Ententýky, kde hraju mladého tatínka a muzikanta. S přáteli z amatérského divadla Radar budeme možná připravovat nové pohádky pro děti. Nějaké další divadelní projekty se rýsují, ale je to příliš daleko, nebo o tom ještě nemůžu mluvit.