Záliba v pořádku a dokonale uspořádaných věcech se u šestadvacetiletého Jiřího začala objevovat už v dětství. Dokonale srovnaný stůl, kde měla každá věc svoje nezastupitelné a neměnné místo, pro něj představoval základ všeho.
"Pokud mi stůl v dětském pokoji přerovnala matka, nebo si třeba sestra půjčila jakoukoli věc, okamžitě jsem to poznal. Klidně jsem ztropil obrovskou scénu, dokud nebylo všechno v původním stavu," říká Jiří.
Jenže časem se začala jeho posedlost v rituálech zvyšovat. "Kritické bylo období, kdy mi zemřel otec, přibližně v té době začaly skutečné problémy. Začal jsem trpět představou, že jsem přímo zodpovědný za zdraví všech členů své rodiny, a pokud nebudou všechny věci stoprocentní, onemocní a bude to moje vina. Začal jsem všechno stokrát kontrolovat. Ráno jsem nebyl schopný odejít z domu, aniž bych se třeba dvacetkrát vrátil a zkontrolovat, že jsem skutečně vypnul žehličku, neuniká plyn, není otevřené okno, odemčené dveře..."
A problémy pokračovaly. "Zpočátku jsem se vracel domů jen třeba třikrát, jenže časem jsem si přestal věřit, že jsem všechno zkontroloval skutečně důkladně a vrátil jsem se klidně dvacetkrát, třicetkrát. Samozřejmě se to začalo odrážet i na mém běžném životě, protože jsem například nebyl schopný přijít do zaměstnání včas. Pokoušel jsem se i napsat si lísteček, na kterém si budu odškrtávat položky, které už jsem zkontroloval. Jenže jsem si nikdy nebyl jistý, jestli jsem je neodškrtl jen mimoděk," popisuje svou nemoc Jiří, který se už půl roku léčí u psychoterapeuta.
Drhnutí a spol.
Diagnóza Jiřího zní obsedantně kompulzivní porucha. Nejde přitom o nemoc, která by se v učebnicích psychiatrie objevila až v poslední době. Její příznaky byly zdokumentovány už před čtyřmi tisíci lety v Mezopotámii a zmínky o ní se vyskytovaly i v medicínské literatuře středověku.
"Udává se, že obsedantně kompulzivní poruchou trpí přibližně tři procenta lidí," říká pražská psycholožka Marcela Vojířová. "Ale ve skutečnosti to bude pravděpodobně víc, protože jen část postižených se odhodlá navštívit se svými problémy odborníka. Obvykle odbornou pomoc vyhledají lidé, kterým porucha už příliš zasahuje do každodenního života a ovlivňuje ho téměř ve všech oblastech. Nemocní s mírnějšími příznaky zůstanou často až do konce života neodhaleni."
Většina lidí si obsedantně kompulzivní poruchu spojuje jen s častým mytím a drhnutím rukou, strachem na cokoli "špinavého" sáhnout. Je pravda, že strach ze špíny a mikrobů se objevuje u víc než poloviny nemocných, ale porucha se může projevovat mnoha způsoby.
Typické jsou například osobní rituály, kdy si člověk například vsugeruje, že pokud neudělá každou věc třikrát po sobě, zapříčiní nějakou hroznou katastrofu. Tyto rituály se mohou zpočátku jevit jako neškodná a roztomilá pověrčivost.
Když ale postižený musí urazit do práce trojnásobnou cestu, protože nemůže projít ulicí, kde je poklop od kanalizace, nebo si nemůže zajít nakoupit, protože před jeho domem právě parkuje zelené auto, začne porucha zásadně zasahovat do jejich života.
Příčina neznámá
"Nikdo zatím přesně neví, proč porucha vzniká a jaké jsou její příčiny," konstatuje psycholožka Marcela Vojířová. "Často se však při léčbě zjistí, že si pacient spojil dvě naprosto nesouvisející události. Například dostal výpověď ve dvě hodiny odpoledne a vyvodil z toho, že sudá čísla jsou pro něj osudově nešťastná a začne se jim důsledně vyhýbat. U některých lidí se příznaky ještě zhoršují, takže si například vsugerují navíc, že v každou sudou hodinu hrozí nebezpečí i jejich blízkým a mohou tomu zabránit pouze provedením nějakého rituálu."
Pokud trpíte rozvinutou formou této poruchou i vy nebo někdo z vašeho okolí, je zbytečné apelovat na "zdravý rozum" nebo snášet argumenty, proč je takové chování nesmyslné. Postižený si nemůže sám pomoci i přesto, že si je vědom nelogičnosti svého počínání. Je potřeba vždy vyhledat odbornou pomoc.
Při léčbě obsedantně kompulzivní poruchy dosahuje nejvýraznějších úspěchů takzvaná kognitivně behaviorální terapie (KBT), u které se úspěšnost udává až osmdesát procent. Tato léčba využívá zejména metodu desenzibilizace. To znamená, že nemocného postupně vystavuje stále většímu množství podnětů, kterých se obává, až je přestane vnímat jako ohrožující.
"U KBT je většinou udávána úspěšnost srovnatelná s tím, když pacienti užívají léky. Jenže na rozdíl od farmakoterapie jsou dosažené výsledky většinou dlouhodobějšího charakteru," dodává psycholožka.
