"Už když jsem hru četl a ještě netušil, že v ní budu hrát, říkal jsem si, že tohle by byla role pro mě. Líbí se mi, že to je sice starý byrokrat, ale poctivec, který si nechce nechat za nehty ani erární pravítko," říká Navrátil.
Odcházení má dnes v pražském Divadle Archa světovou premiéru, dvakrát se však hrálo při veřejných generálkách před plným hledištěm.
Václav Havel přiznal, že hra pro něj na jevišti ožila. Ožila i pro přímé účastníky, tedy herce?
Samozřejmě, my jsme na ten okamžik, kdy ji předvedeme publiku, netrpělivě čekali. Většina z nás se shodla, že když jsme hru četli, tak jsme se přirozeně smáli nahlas. Když jsme zkoušeli, smích postupně uvadal. Potěšilo nás, že se tam nyní opět vrátil. Nechci tím říct, že by Odcházení mělo splňovat parametry veselohry. Havlovy postřehy a vůbec celá metoda, jakou píše hry, mi přijde velmi vtipná. Žádné ponory do psychologie postav.
Pro Havla hra nejen ožila, ale také se prý trochu proměnila.
Ano. David Radok přečetl hru spíše po existenciální linii, já to bral trochu povrchněji. Řekl bych, že i pan Havel měl původně malinko jinou představu a Radok mu něco nového otevřel. Vzpomněl jsem si přitom na Fráňu Šrámka. Jsem z generace, která byla Šrámkem zasažená, miloval jsem jeho lyrický, impresionistický Měsíc nad řekou. Přitom Šrámek byl prý na premiéře překvapený, protože si myslel, že napsal veselohru. Něco podobného se, myslím, teď stalo i u Odcházení.
 Havlová v Odcházení chybíroli vzdala ze zdravotních důvodů |
S dramatickou tvorbou Václava Havla se jako herec setkáváte poprvé?
Ano, dříve jsem do jeho her vstupoval pouze jako čtenář nebo divák. Podle mého mínění nejvíc záleží na režisérovi. David Radok byl pro mě tím podstatným. Ze spolupráce s ním jsem měl velké potěšení, i když to byla velká dřina, protože on vůbec nepotřeboval přestávky.
Václav Havel dělal asistenta otci Davida Radoka, Alfrédu Radokovi. Vy jste s Alfrédem pracoval. Jsou si otec se synem jako režiséři podobní?
Jsem pyšný, že jsem určitou součástí tohoto radokovsko-havlovského kruhu. S Alfrédem Radokem jsem se setkal při práci na inscenaci Vůně květin v Národním divadle. Shodou okolností šlo o poslední věc, kterou Alfréd udělal před odchodem do emigrace. Davida jsem jako chlapce vídal na zkouškách. Jeho nabídka, abych hrál v Odcházení, mě naplnila nostalgií a musím říct, že otec a syn jsou si v práci podobní. Oba přesní, nic neponechávají náhodě, absolutně připravení, umanutí. Až posedlí prací. Po režisérovi takového typu se mi stýskalo. V Národním divadle jsem zažil režiséry Radoka, Macháčka, Pleskota, Krejču – tedy tvůrce, kteří svou připraveností měli před herci veliký předstih. Pak jsem si zvolna zvykal na to, že nás režiséři vláčejí svým hledáním. Nic proti tomu, ale někdy je to únavné.
