„V divokých devadesátkách se památníky ničily, házely do šrotu nebo rovnou do základů benzinek, které se tehdy stavěly. A to, co ještě zbylo, bere za své při současných rekonstrukcích dálnic,“ říká sochař a restaurátor Stanislav František Müller, jenž se řadu let věnuje tématu estetizace českých dálnic mezi lety 1935 a 1989.
Kdo vůbec přišel s nápadem stavět výtvarná díla kolem dálnic?
Jako první s tím začalo nacistické Německo. Hitlerovi architekti opravdu usilovali o to, aby okolí dálnic bylo hezké. Vymýšleli odpočívadla, z nichž byl příjemný výhled. A aby ani ta nebyla strohá, vznikl nápad umisťovat kolem dálnic výtvarná díla. Jedním z nejznámějších výtvarníků, jehož sochy Němci umisťovali kolem dálnic, je Josef Thorak. Známá je jeho patnáctimetrová socha dělníků vzniklá pro dálnici u Salcburku. Ale umělci se na výstavbě dálnic podíleli vlastně od počátku. Známé jsou akvarely, které byly jakýmisi vizualizacemi budoucích dálnic. Zpočátku to byly opravdu malby, až později techničtější nákresy.
Posuňme se ale k nám do Česka…
U nás se začaly dálnice stavět v roce 1938. V první republice sice ještě dálnice nedoprovázela výtvarná díla, ale samy jednotlivé úseky dálnic byly tak trochu estetickými díly. Každý úsek dělala jiná firma, která velmi usilovala o to, aby výsledek byl hezký a dělal jí reklamu. Vidět je to třeba v Chřibech, kde je takových různorodých úseků asi pět. Někdo používal víc kámen, někdo pohledový beton. Jsou tu vidět sražené hranky, okapničky, podlezy pro zvířata.
Pak nastala v budování dálnic letitá pauza. A znovu se začalo až v 70. letech, kdy už se k dálnicím začaly přidávat i sochy. Proč?
Další kilometry dálnic se začaly skutečně stavět až v roce 1972. V tom roce u nás také vešel v platnost zákon o začleňování výtvarných děl do investiční výstavby. Podle důležitosti stavby mělo být věnováno dvě až osm procent z celkové ceny stavby do uměleckých děl. Týkalo se to třeba hotelů a podobně reprezentativních staveb. U dálnic měl být ten podíl nevýznamný. Jenže režim udělal ze stavby dálnic výkladní skříň socialismu. Takže se i tady do výtvarných děl napumpovalo obrovské množství peněz.
Jaké byly tedy tehdy ceny?
Podařilo se mi to zjistit jen u několika děl, protože v archivech jsou tyto informace poměrně dobře utajené. Tak například na odpočívce Poddubí stojí zhruba dvoumetrová kamenná stéla s vytesaným nápisem a kovovým dubovým listem. V roce 1980, kdy měsíční plat činil zhruba tisícovku, stála 110 tisíc korun. Přitom výrobní náklady musely být tak pět tisíc korun.
Kteří výtvarníci se k takové práci dostali?
Samozřejmě prověření členové Svazu výtvarníků. Byl to pro ně obrovský výdělek. Z práce, kterou měli hotovou za dva dny, mohli žít třeba rok.
Jak sochy u dálnic skončily?
Většina z nich špatně. Například u řeky Moravy v Lanžhotě kdysi stávala osmimetrová nerezová plastika Morava. Tu podle mých informací rozřezali silničáři. Vždy, když potřebovali kus nerezu, vzali flexu a kousek plastiky odřízli. U Staroviček zase stála velká plastika hlavy koně od Vladimíra Drápala vytesaná z vápence. Ta byla v 90. letech ukradena a pravděpodobně skončila u někoho na zahradě. U jiné sochy jsem se zase dozvěděl, že ji hodili do základů benzinky, kterou na místě stavěli. Spousta byla rozkradena na stavební materiál nebo zničena vandaly. Chování k těm výtvarným dílům bylo jasně špatné.
Jak si to vysvětlujete?
Lidé na ně byli naštvaní. Zmíním třeba kašnu ve Velkém Meziříčí od sochaře Zdeňka Macháčka. Ta stála na místě zhruba dva týdny, než někdo kámen rozkradl. Stavitelé k ní tehdy nechali postavit pětikilometrový vodovod. A hned vedle stály zapáchající suché záchody. Pro kašnu voda byla, pro záchody ne. To byl úžasný odraz doby socialismu. I když ani současná doba není v přístupu k těmto dílům o moc lepší. Při současných opravách dálnic se odpočívadla mění ve stavební dvory. A vím i o případech, kde byly sochy zaházené stavebním materiálem.
Mají ta díla vůbec nějakou hodnotu?
Některá jsou spíš úsměvná. Hrůzostrašná je třeba železná májka v Lanžhotě. To je kovový stožár a na něm vsazený věnec, který už je úplně zrezivělý. Nebo opravdu bizarní věc s názvem Plody teplého kraje s kamennou kukuřicí a hroznem. Takové věci nemohly nikdy uspět. Ale hodnotný je třeba památník ve Starovičkách od brněnského sochaře a medailéra Miloše Slezáka (je ohodnocen na zhruba dva miliony korun – pozn. red.). Nebo na odpočívadle v Chrlicích motiv muže a ženy od Vladimíra Drápala. Pěkná je i socha Vítání od Konráda Babraje v Lanžhotě – ta představuje dívku s pecnem chleba. I když jsou to sochy poplatné době, nelze Babrajovi upřít, že byl nesmírně talentovaný. Už v 27 letech například vytvořil sochu hraničáře, která dnes stojí na kruhovém objezdu ve Znojmě. Brňané zase budou znát jeho plastiku Spartakiáda, která stojí před základní školou na Úvoze.
Která dálnice byla výtvarnými díly ozdobena vůbec nejvíce?
Určitě D2. A D1 pak v úseku od Brna po Jihlavu. Dál už tolik ne, i když jsem nikdy nepřišel na důvod, proč tomu tak je. Na dé dvojce bylo výtvarných děl opravdu hodně. Kromě těch už zmiňovaných třeba pítko v Ladné, které bylo vyhlášené tím, že se tam chodily mýt lehké děvy. V Ladné byly také na míru zhotovené lavičky a do dneška se tu zachoval třeba i sloup z bílého pohledového betonu z roku 1981. V Lanžhotě zase stojí třeba keramická rodina od Aloise Šutery, která je dnes schovaná ve křoví.
Všechny tyto sochy postupně chátrají, nebo se nějakou podařilo zrestaurovat?
Štěstí měla třeba socha Matka Vysočiny od uherskohradišťského výtvarníka Jana Habarty. Ta je přestěhovaná na vhodnější místo nahoře nad dálnicí. A nebo památník ve Starovičkách, který se dočkal zrestaurování a rovněž se přesunul na důstojnější místo. Ale to jsou naprosté výjimky.
Nové sochy u dálnic nevznikají?
V posledních letech vznikl pouze Svatý Kryštof od Mariuse Kotrby na obchvatu Olomouce. To je mimo jiné autor sochy Spravedlnost, která stojí v Brně před Nejvyšším správním soudem. Více se ale výtvarná díla staví u silnic v cizině. Třeba ve Slovinsku, Chorvatsku či Maďarsku. U nás se k tomu vytvořil jakýsi odpor. Ale zanikají i krajinné úpravy, které rovněž sloužily k estetizaci dálnic.
Co přesně máte na mysli?
Třeba v Lanžhotě je za svodidly ukrytá odpočinková zóna, jejíž součásti jsou dětské prolézačky, ale i dva vyhloubené rybníky. Býval to anglický park s ostrůvkem, klidová zóna jen pár metrů od dálnice. Dnes je to zpustlé a zdevastované. Podobná krajinná úprava byla i v Chrlicích u Brna, kde si hráli s vodními prvky i vegetací. Už před desítkami let osazovali lidé okolí dálnic různými rostlinami. Objevovaly se tu třeba i opuncie, které nejenže byly krásné, ale také odpuzovaly spárkatou zvěř, aby nevstupovala do silnice. Většina z toho už vzala za své.
