Pokud mají neslyšící zbytky sluchu, poslouchají hudbu například tak jako Slámová – pořídí si zvláštní sluchátka a notebook, který zvýší hlasitost zvuku. Někteří zase prožívají tóny skrz vibrace. „Chodí na diskotéky a vnímají hudbu přes podlahu. Nebo na koncerty, kde jsou hodně výrazné basy. Musí to být speciální hudba, houslový koncert by se tak vnímat nedal,“ přibližuje.
Hudba se dá „poslouchat“ i zrakem. Ať už jde o obrazce, nebo umělecký překlad do znakového jazyka, kterému se věnuje právě Slámová. „Ale nezaměňujte znakový jazyk za řeč!“ upozorňuje důrazně.
Zatímco znaková řeč je doslovný překlad z češtiny, znakový jazyk se od ní liší stejně jako třeba angličtina. „Spousta neslyšících má s češtinou problém, protože je to pro nás cizí jazyk. Třeba když mi přijde právnicky napsaný dopis, tak mám problém ho pochopit,“ udává příklad.
Brňané se s tlumočením hudby pomocí gest a mimiky i se specifickým jazykem neslyšících mohou seznámit 5. listopadu na koncertu Michala Hrůzy v Divadle na Orlí. „Říkáme mu smyslů plný koncert, protože to bude koncert nejenom pro uši, ale i pro všechny ostatní smysly, kterými se dá hudba vnímat,“ dodává Anna Kačabová, ředitelka Nadace 02, která vystoupení zaštiťuje.
Místo psaní zpráv preferují komunikaci přes video
S nadací Slámová nespolupracuje poprvé. Před pár lety se zapojila do programu podporujícího nápady mladých lidí Smart Up. Vytvořila filmový festival Deafland, kde se promítají snímky natočené neslyšícími.
„Mezi neslyšícími a slyšícími je bariéra. Chtěla jsem udělat něco, aby se hranice smazala,“ popisuje svůj záměr. Festival je přístupný všem a díky titulkům si ho užijí i ti, kteří neznají znakový jazyk.
Přestože Slámová vystudovala Divadelní fakultu na Janáčkově akademii múzických umění a hraje v divadle, dala při plánování festivalu přednost filmu. „Natáčení videa je pro neslyšící typické. Používají ho i při komunikaci. Třeba na chatu raději komunikují přes video než přes zprávy. Navíc filmy se dají uložit a později využít třeba k tomu, aby se skrz ně zkoumala kultura neslyšících,“ vysvětluje.
První ročník promítání bez zvuku se uskutečnil loni. Sešlo se na něm 150 diváků. Letos v květnu se nadšenkyni podařilo zorganizovat festival podruhé a počet diváků se zdvojnásobil. Deaflandu si všimla i organizace Člověk v tísni, která ho navrhla na Cenu Gratias Tibi. Ocenění sice nezískal, ale probojoval se do finálové trojky.
Ne všichni neslyšící jsou hluchoněmí
Úspěchy utvrdily Slámovou v tom, že má cenu pokračovat, a tak už teď v hlavě střádá plány na třetí ročník. Přála by si, aby se zúčastnilo více slyšících, kteří jsou zatím na festivalu ve výrazné menšině.
Hlavní myšlenkou totiž pořád zůstává propojení dvou komunit, které si příliš nerozumí. „My, neslyšící, máme často problémy v komunikaci se slyšícími. Někdy s ní máme i špatné zkušenosti. Pro nás i pro ně je často těžké začít komunikovat,“ přiznává.
Problémem je například to, že spousta lidí nesprávně nálepkuje všechny neslyšící jako „hluchoněmé“. Téměř všichni mluvit můžou, avšak někteří nechtějí. „Muži mají často nezvykle vysoký hlas, a tak je pro ně mluvení nepříjemné,“ poznamenává Slámová, která sice mluví plynně, ale dorozumívat se přes tlumočnici je i pro ni mnohdy příjemnější.
