Přesně 16. května 2011 poprvé vstoupil do své kanceláře v Novobranské ulici a nahradil předchozího ředitele Bedřicha Prokeše. Muž libující si v černém humoru má za sebou zavedení autobusů na plyn, změny v práci revizorů, aktuálně řeší klimatizace ve vozech.
Takže ani vás pocity vysokých manažerů nemíjí... Co za tu dobu byla největší výzva?
Asi CNG, plyn. Samozřejmě byla hromada osobních výzev. Jako zvládnout to. Nezbláznit se. Několikrát jsem se díval z toho svého okna. Ne že bych chtěl doopravdy skočit. Svůj život mám rád, byť takových příběhů, kdy lidé spadli na dno, je tady v podniku hodně. Osobní výzvou je přežít to a jít dál. Ale to asi nikoho nezajímá. Takže když se mě někdo zeptá, co jsem za tu dobu dokázal, jsou to ty autobusy na CNG.
Proč zrovna tohle?
Předtím se lidé v Brně plynu báli. Měli jednoznačně zafixovanou naftu. Hodnotím to jako nejvýznamnější projekt jak velikostně, tak i tím, že dalo strašně moc práce přesvědčit lidi, abychom to tu začali provozovat. Plyn se stal zajímavou komoditou. Teď máme 100 autobusů na CNG. Při kilometrech, které naše autobusy ročně najezdí, těch pár halířů, které na každém kilometru ušetříme, ve finále přinesou 30 milionů. To na zemi nenajdete. Ani tisícovku nenajdete. Teda tu občas jo.
Miloš Havránek
|
V poslední době se hodně řeší zlevnění roční šalinkarty. Co vy si o tom myslíte?
Nebudu to komentovat. Jsem zaměstnanec města a to je věc jeho vedení. Vím, že vlastně nejde ani tak o zlevnění jízdného, lidé by dostali odměnu za to, že jsou řádnými občany města. Platí daně z nemovitosti, popelnice... Zlevnilo se už v Praze, ale odezvy jsou takové, že peníze v dopravním podniku prostě chybí. Prodělali na tom 400 milionů. U nás jsme to počítali, a kdyby se šalinkarta zlevnila na polovinu, ztráta by vyšla asi na 120 milionů. V Brně se pohybuje takřka 500 tisíc lidí. Někteří zaplatí, někteří ne. Sice se nám tržba teď zvedá, ale jen o jedno nebo dvě procenta. To propad o sto milionů nevyřeší.
Máte představu, kolik lidí jezdí načerno?
Za čtvrt roku průměrně 20 tisíc. To jsou ti, co je chytí revizoři. Zdá se to jako velké číslo, ale pozor. Denně přepravíme milion cestujících. Jak to, že tolik? Když člověk nastoupí do vozu, stává se z něj cestující. Jede s námi třeba třikrát za den. Proto milion cestujících. Jestliže se bavíme o 20 tisících za 3 měsíce, je to zanedbatelné číslo. A jedna z věcí, které jsem se rozhodl změnit, byla komunikace s cestujícími.
Předtím nefungovala?
Řekl bych, že dopravní podnik byl předtím hrdý. To je dobře, my jsme taky hrdí. Jenomže on v té své hrdosti pokorně nekomunikoval. Podle mě, čím je člověk lepší, tím by měl být pokornější. Takže jsme se snažili vyjít vstříc cestujícím. Občas je to hodně těžké, protože někteří jsou blázni. Ale to je menšina. Stejně jako je menšina neplatících pasažérů.
Jak se komunikace podle vás zlepšila?
Lidé pořád říkají, že revizoři jen honí lidi, aby zaplatili pokutu, protože z toho sami mají provizi. Jasně. Nějaký motivační systém být musí. My jsme z části kontrolorů udělali preventisty. Kromě práce s cestujícími, že by si jízdenku měli koupit, protože rohlík si z obchodu taky bez zaplacení neodnesou, se snažíme pomoct postiženým nebo maminkám s dětmi. Už není doba, kdy řidič přijel na náves a babička mu donesla vajíčka a poděkovala. Nebo občas děláme amnestie v rozjezdech. Když chytíme černého pasažéra, nabídneme mu možnost koupit si šalinkartu.
Vy sám jezdíte rozjezdem?
Jezdím. Ne úplně často, protože už prostě nejsem nejmladší. Jet rozjezdem znamená, že předešlá konzumace byla slušná. Já navíc jako profesionál prostě taxíkem v noci nepojedu. Takže konzumace byla slušná a rána bývají těžká. Člověk musí do práce, já vstávám v šest. Je to čím dál horší.
Jako zaměstnanec dopravního podniku jezdíte zadarmo, chytil vás někdy předtím revizor?
Ne, ale kouřil jsem ve voze. Naštěstí mě u toho nechytli. Jel jsem tehdy nočním rozjezdem. Neřeknu kam, tu linku si pamatuju doteď. Po té ulici pořád jezdí. Vzadu jsme si zapálili. Ale byli jsme mladí. Představte si, že by mě teď chytli v tramvaji, jak jedu načerno. Jestliže po lidech něco chci, musím být stejný nebo lepší než oni.
Máte řidičák na tramvaj. Využijete ho ještě vůbec?
Jezdím jenom v sobotu. Tak dvakrát do měsíce. Jindy na to nemám čas. Teď je moje oblíbená devítka. Opravujeme Olomouckou. Je tam jednokolejka a můžu se podívat, jak vypadá stavba.
Co vás to tak napadlo?
Po mém nástupu do vedení přišla novela zákona, že řidič po padesátce musí znovu absolvovat psychotest. Mezi našimi řidiči to vyvolalo hysterii. Začaly k nám chodit informace, že naše dopravní psycholožka není dobrá. Rozhodl jsem si to taky zkusit. To vyšetření má otestovat postřeh, trpělivost, sebeovládání. Tramvaj se nedá moc dobře zastavit. Musíte mít obrovskou předvídavost. Kupodivu jsem ten psychotest absolvoval. Víte, on ten podnik funguje trošku jako vojna. Kdo byl na vojně, tu praxi má. Musíte si to prošlápnout od píky a kolegové vás pak začnou brát.
Blíží se léto, neplánujete klimatizované šaliny?
Měli bychom. Ale kolegové, kteří jsou tady déle než já, vám vysvětlí, že tropických a subtropických dnů z celého roku je asi jenom 25. Podle nich je to pořád málo, naprosto debatu uzavřou. Já jim připomínám filozofii, kterou tady prosazuji: musíme jít k cestujícímu. Za těch 25 dní, kdy vlezu do šaliny a cítím kdekoho, si řeknu, jestli tohle mám zapotřebí, a víckrát už tam nepůjdu. Ta diskuse tam tedy je. A můžu říct, že jsme přijali rozhodnutí, že nově nakupované trolejbusy budou mít klimatizaci. Dle mého názoru by to mohlo být příští léto. Co se týče tramvají, je to problém. Protože do těch stávajících klimatizaci dát nemůžeme. Konstrukčně na to nejsou připravené.
Bylo něco za těch pět let, co si teď říkáte, že byste neudělal?
Nikdo nedělá jen správná rozhodnutí. Faktem je, a to už jsem se mockrát díval nahoru, ač nejsem věřící, že si neuvědomuju žádné špatné rozhodnutí, které by negativně a zásadně ovlivnilo cestující nebo provoz podniku. Co bych opravdu nechtěl, tak aby se opakovala nehoda z května 2011. Srazil se tehdy trolejbus s tramvají a zemřel při tom jeden člověk. Znalci říkají, že jednou za deset let taková kolize přijde. Já doufám, že jsem si ji vybral už ten první rok v ředitelské funkci. Ještě mi jich totiž pět zbývá.
