Obdivovatelka Václava Havla pochází z Nymburka, posledních 25 let bydlí v Praze na Kamýku. Zástupci Prahy 12 jí k životnímu jubileu pogratulovali minulý týden.
Mezi válkami vystudovala kromě obecní také čtyřletou měšťanskou školu, pak ještě dva roky navštěvovala státní obchodní školu. Absolvovala také kurz pro vychovatelky a sociální pracovnice.
„Celý život jsem pracovala jako úřednice, naposledy ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Prožila jsem totalitu a války, ve kterých byl často hlad. Jedlo se málo a hlavně to, co jsme si vypěstovali,“ vzpomíná důchodkyně.
Dcera se v roce 1969 odstěhovala do Spojených států, od té doby se devět let neviděly. „Nechtěli mě za ní pustit, připadala jsem si jako v kleci. Mohla jsem za ní vycestovat, až když se poměry uvolnily,“ vzpomíná. Má také syna a tři vnoučata.
Ze všech historických událostí, které zažila, se jí do paměti nejvíc vryl rok 1989. „Osvobození od totality pro mě byla nejlepší událost. Režim potlačil hodně talentovaných lidí, dneska mají mladí velké štěstí, že mohou libovolně cestovat po světě,“ myslí si.
Pěšky do Prahy i zpátky
Stovku oslavila v dobré psychické pohodě, trápí ji akorát bolesti nohou. Hlavně kvůli nim jí chodí pomáhat pečovatelka.
„I svojí zbrklostí jsem si loni zlomila nohu, když jsem zakopla cestou k telefonu. Byla jsem dva měsíce v nemocnici. Pak jsem měla ještě další úraz, takže potřebuji chodítko. Jinak jsem naštěstí soběstačná, uvařím si, ale musím se přidržovat,“ vysvětluje.
Ráda luští křížovky, vykládá si karty a sleduje televizi. Zajímá se i o aktuální politické dění a čte detektivky. Má ráda třeba Agathu Christie, ale i novější literaturu.
„Velmi si vážím exprezidenta Havla, mám i hodně knih o něm. Nemůžu říct, že bych se o politiku zajímala celý život, ale teď ji sleduji. Ne že bych tomu až tak rozuměla, ale občas mi z toho bývá smutno,“ přibližuje.
Nikdy nebyla vegetariánka, celý život jedla podle svých slov úplně normálně, nijak obzvlášť zdravě. Žila ale přirozeně aktivním životním stylem.
„Chodila jsem do Sokola a vůbec jsem toho za celý život hodně nachodila, hlavně zamlada různě po výletech, nikdy jsme neměli auto. Třeba jsme šli pěšky hodinu z Nymburka do Prahy do divadla a pak zase zpátky,“ uzavírá.
