Stojím na jedné noze a nepříliš úspěšně se snažím nabrat rovnováhu. Zkouším se přestat hrbit, rovnám páteř a ramena tlačím dozadu.
Ale to už instruktor začíná předvádět první figuru. Ruce za záda, zvedne pravou nohu a špičkou boty směřující k zemi vykreslí kružnici.
Vzápětí odlepí od podlahy i levou nohu, povyskočí a pak za hlasitého dupnutí obě chodidla přisune k sobě.
Na lekci slováckého verbuňku dorazila do sálu kunovického kulturního střediska spolu se mnou asi dvacítka dalších nadšenců. Verbuňk patří mezi mužské lidové tance skočného charakteru.
„Přestože se většinou tančí hromadně, každý z tanečníků používá své vlastní cifry, které vychází z jeho regionální příslušnosti. V každé dílčí oblasti Slovácka má totiž tanec originální podobu,“ vysvětluje instruktor Erik Feldvabel, několikanásobný vítěz prestižní soutěže verbířů na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici.
A předvádí další figuru. Stojí na levé noze a pravou, se špičkou směřující k podlaze, vystrčí před sebe. Pak během výskoku nohy vymění a skončí v poloze, kdy stojí na pravé a levou má ve vzduchu směrem za sebe.
Verbuňk byl původně tancem odvedenců
Protože muzikanti tentokrát na kurz nepřišli, musíme si vystačit s instruktorovým počítáním a zpěvem. Pokouším se jeho kroky zopakovat, ale na rozdíl od svých kolegů se mi vůbec nedaří držet rytmus a mé skoky připomínají raněného zajíce.
Název tance pochází z německého slova werbung, což v překladu znamená najímání nebo ucházení se. Tradice vznikla na Slovácku už v 18. století.
„S tancem přišli verbíři, kteří měli jít na vojnu. Chtěli ukázat, že jim odvod nevadí, a aby nešli se skleslou hlavou, vymýšleli si cifry, které pak cestou na frontu předváděli,“ přibližuje Feldvabel.
Později se tanec rozšířil na lidové akce jako dožínky nebo hody, k nimž neodmyslitelně patří i dnes. Letos je to navíc deset let, co byl verbuňk zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
„Jako začátečníci můžete tančit s rukama za zády, ale správná poloha je s dlaněmi vzhůru. Palec a ukazováček jsou při tom vztyčené, jako by držely sklenici s vínem nebo s pálenkou, což verbíři při tanci ve sklípku také většinou drží,“ doplňuje Feldvabel.
Verbíř, který tančí nejlépe, má u děvčat největší šanci
Na řadu přichází figura, kdy se tanečník točí dokola na jedné noze a druhou mezitím ve vzduchu vykresluje malé obloučky podobné pohybu ruky při vyšívání.
Napodobuji instruktora, ale sotva držím balanc, a tak se s elegancí neohrabaného medvěda kymácím ze strany na stranu.
„Na lidových slavnostech verbuňk slouží mládencům při namlouvání. Verbíř, který tančí nejlépe, má u děvčat největší šanci,“ říká Feldvabel.
To já si po první hodinové lekci nedokážu představit, že bych svým nemotorným tancem některou dívku ohromil.
„Verbuňk se za hodinu ani za týden nenaučíte, na ten je potřeba trénovat roky,“ uklidňuje mě Feldvabel.
